NEPOUČITELNÍ

6

Jungkook

„Chceš něco k pití?" zeptal jsem se Taeho, když jsme dorazili na Jinovu párty. Z repráků se ozývala hlasitá hudba, na parketu už se rozrůstal hlouček lidí pohupujících se do rytmu a odkudsi se nesla vůně trávy jako vždy. Zatraceně. Tohle mi tak moc chybělo.

Tae se chvíli rozmýšlel a pozoroval můj obličej zahalenej v růžovým světle reflektoru. Nakonec zavrtěl hlavou, mírně se ke mně naklonil, aby nemusel tolik křičet, a oznámil: „Jdu najít Jimina."

Jen jsem na něj kývl, než se stačil rozejít ke schodům. Já zamířil na druhou stranu ke stolům s pitím. Když jsem na jeden z nich odkládal láhev ginu, všiml jsem si, že si mě borec, kterej stál po mé pravici, přeměřuje pohledem. Skoro to působilo, jako by mě poznával, přestože jsem si byl jistej, že se vidíme poprvé v životě. „Nějakej problém?" vyjel jsem na něj varovně. Taky jsem ho sjel pohledem od hlavy až k patě, když vtom mi to došlo.

Taeho šátek. Měl ke kalhotám uvázanej Taeho šátek. Vykukoval mu z pod trika a sahal mu až k levýmu kolenu. Dodnes si pamatuju, jak si ho Tae upravoval, když jsme se potkali poprvé. Kurva. Nejradši bych tomu neznámýmu jednu fláknul. On však vyslovil: „Promiň. Jen jsi mi někoho připomněl," dřív, než jsem stačil jakkoliv zareagovat. Pak mě obešel a zamířil ven, jako by se nic nedělo. Kurva, ten má ale drzost.

Naštvaně jsem sevřel hrdlo láhve, kterou jsem odkládat na stůl, silněji a znovu si ji přitáhl k sobě. Zamířil jsem do kuchyně, kde jsem se posadil na kuchyňskou linku, otevřel flašku a pořádně z ní upil. Sakra. Věděl jsem, že se náš vztah rozpadá, ale nikdy by mě nenapadlo, že... Do prdele, já mu fakt věřil!

Do očí se mi nahrnuly slzy, a tak jsem dál pil, abych je zahnal. Nedokázal jsem myslet na nic jinýho, než na ten posranej šátek. V hlavě mi pořád dokola zněl hlas toho hajzla a přesně v ten moment mi to došlo, že to jeho jsem minulej rok slyšel pořvávat ve vedlejší místnosti. Tehdy zněl fakt zdrceně, ale letos rozerval na kousky moje srdce, ne to svoje. Heh, jaká to ironie.

Chtěl jsem se sbalit a prostě odejít, protože mi bylo na nic, jenže do kuchyně zrovna vešel Jimin. I když jsme se občas potkávali díky Taemu, nedokázal jsem si vybavit, kdy jsme se spolu naposledy pořádně bavili. Možná na silvestrovské párty? Ne že by na tom záleželo, stejně jsme si neměli co říct.

Nebo jsem si to aspoň myslel. Jimin to ale nejspíš viděl jinak, protože se posadil vedle mě a vybalil na mě: „Čau, proč mi neodpovídáš na zprávy?"

„Neodpovídám nikomu," oponoval jsem.

„Ani svýmu klukovi?" uchechtl se. „Kde jsi ho vůbec nechal? Myslel jsem, že přijdete spolu."

„Šel tě hledat."

„Ale já jsem tady," laškovně se pousmál a pokrčil rameny. Pak se zahleděl na gin v mé ruce. „Můžu?"

„Posluž si," láhev jsem mu předal a seskočil na zem.

„Kam jdeš?" ozvalo se za mými zády znepokojeně, když jsem chtěl odejít.

Otočil jsem se na něj a popravdě odvětil: „Necítím se dobře, chci..."

„Tak to ne!" zarazil mě. „Takhle by to nešlo, vždyť jsi teď přišel," káravě zavrtěl hlavou a napochodoval přede mě. „Nedovolím ti odejít, dokud něco neuděláš s tímto," uchopil mou pravou paži a natočil ji tak, abych viděl aspoň kousek svýho tetování. „Nedá se na to dívat."

„Vážně bych radši..." šel domů, chtěl jsem mu říct, ale ve dveřích se objevil Tae. Chvíli jsem na něj nepřítomně zíral a uvažoval, jestli ta šedá mikina, kterou má na sobě, ve skutečnosti nepatří jeho milenci, protože jsem ji na něm viděl poprvé. Nejspíš jsem byl jen paranoidní, jenže jsem se té myšlenky nedokázal zbavit, a proto jsem se mu podíval zpříma do očí a rázně prohlásil: „Potřebuju nový tetování."

„Cože?" Taehyung nakrčil obočí, ale to už jsem popadl Jimina za zápěstí a vláčel ho za sebou pryč z místnosti.

***

A tak se nakonec z klobouku stala malá loďka s vlajkou, na které stálo východ. Ne ten světovej směr. Prostě východ. Netuším, jak mě to napadlo. Hlavní bylo, že se za tím neskrývala žádná hlubší myšlenka a že to vypadalo přijatelně.

„Hned je to lepší," pochvaloval si Jimin se slámkou v puse. „Teď konečně můžeš odejít," smíchy se svalil na velkou postel uprostřed místnosti. „Chápeš, ne? Máš teď na ruce východ, takže..." bavil se tak dobře, že zbytek věty nedokázal doříct.

„Jo, jasně," protočil jsem oči a opravdu zamířil ke dveřím.

„Ty fakt odcházíš?" šokovaně se posadil a pozoroval, jak chytám kliku.

„Potřebuju si zahulit," odvětil jsem popravdě.

„V tom případě by se ti mohlo hodit tohle," vytáhl ze zadní kapsy džínů trávu a zakroužil jí ve vzduchu.

„Hm." Přistoupil jsem blíž a chtěl si ji od něj vzít, ale on ucukl.

„Něco za něco," tvrdil.

„Nemám nic, co bych ti mohl nabídnout," namítl jsem.

„Co takhle sex?" nadhodil.

„Naser si," prohlásil jsem podrážděně a vydal se k odchodu.

„Počkej," zasmál se Jimin a svižným krokem mě dohnal. „Vždyť já si jenom dělám srandu," přehodil mi ruku okolo ramen. „Pojď," stočil naše kroky doprava směrem k pracovně, a tak jsem se nebránil.

Vlastně jsem tu noc nedělal skoro nic jinýho kromě hulení trávy s Jiminem na balkóně. Někdy v průběhu se za náma stavil Tae. Párkrát taky popotáhl, když mu Jimin předal joint se slovy: „Potřebuješ to jako sůl," ale poměrně brzo zase odešel pryč. Byl jsem na něj fakt protivnej. Nevzpomínám si však, co přesně jsem mu řekl. Vlastně jsem celkem rád, že si to nepamatuju. Aspoň si díky tomu připadám jako o trochu menší kokot.

Dole u bazénu se všichni náramně bavili. Byl tam i ten borec s Taeho šátkem a stejně tak Jin. Argh. Tahle noc už nemůže být horší, pomyslel jsem si, a radši stočil pohled k obloze.

Netušil jsem, jak dlouho tam jen tak mlčky vysedáváme, dokud Jimin nepodotkl: „Už tu sedíme asi tři hodiny."

Znuděně jsem k němu stočil zrak. „Klidně můžeš odejít," utrousil jsem. „Nikdo tě tady nedrží."

„Neříkám, že chci odejít," ohradil se. „Jenom jsem tím chtěl naznačit, že se za chvíli pravděpodobně dočkáme velkýho finále."

„Nechci se ho účastnit," rozmrzele jsem si založil ruce na hrudi.

„Fajn," lhostejně pokrčil rameny. „Beztak to zas bude nějaká sračka."

Heh. No jo. Sračka to byla. Stejně jako každej rok. Jenže, když jsem slyšel, jak Jin huláká: „Kdo je připravenej to tady vymalovat?!" došlo mi, co chci udělat. Vyšvihl jsem se na nohy tak pohotově, až jsem se musel na moment chytit zábradlí, abych neomdlel.

„Kam běžíš?!" volal za mnou zmatený Jimin, ale já ho nevnímal. Seběhl jsem schody po dvou a doběhl do kuchyně.

„Uhněte, kurva!" prodíral jsem se davem k barvám. „Tak uhněte! Copak neslyšíte?!" Když se mi konečně povedlo zmocnit se červené barvy a štětce, ukázal jsem na stěnu vedle dveří se slovy: „Tohle je můj rajón!" a následně se na ní pořádně vyřádil.

Prohlížel jsem si svůj výtvor a sám pro sebe se ušklíbnul. „To nepůsobí moc mile," poznamenal Jimin, kterej se opíral o futra dveří, při pohledu na rudou barvu stékající po stěně.

„V tom případě to splnilo účel," s úšklebkem jsem odhodil štětec kamsi do rohu.

„Seš smutnej, protože vám to nevyšlo?" tipoval.

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Jsem jenom děsně nasranej." A taky zhulenej. V takovým stavu bych neměl dělat žádný rozhodnutí.

Jenže už jste si nejspíš všimli, že jsem taky kurevsky nepoučitelnej, a proto jsem ani na vteřinu nezaváhal, když ke mně Jimin přistoupil blíž a přímo do ucha mi svůdně zašeptal: „S tím bych ti mohl pomoct."

KONEC JUNGKOOKOVA PŘÍBĚHU