NEPOUČITELNÍ

6

Jungkook

Tak fajn. Něco vám povím.

Skoro celý prázdniny jsem nevytáhl paty z domu. Utápěl jsem se v sebelítosti a odmítal se s kýmkoliv bavit. Víc pateticky jsem se v životě necítil.

„Připravila jsem tvoje oblíbené jídlo," do pokoje nakoukla moje máma. „Vážně nebudeš jíst?" ptala se ustaraně.

„Díky, ale nemám hlad." Odbyl jsem ji. Takhle naše konverzace vypadala většinu letních dní toho roku.

Asi dva týdny před začátkem školy jsem zjistil, že jsem totálně promrhal skoro veškerý volno, a tak jsem se rozhodl smysluplně využít alespoň pár dnů, který ještě zbývaly. Pomalu jsem si začínal připouštět, že to já zlomil Taemu srdce, ne naopak. Měl bych se sebou něco udělat a dokázat mu, že se ve mně spletl. Jenže jak?

Byl jsem fakt zoufalej, protože první, co mě napadlo, bylo napsat Jinovi.

Hej, hyung! Jak někomu dokázat, že mi na něm záleží?

Kupuj delikatesy a květiny, skládej básně, vyjmenovával, chrl vtipy na všechny světový strany. Celej Jinův seznam zabíral minimálně dvacet řádků a stejně neobsahoval nic originálního, co bych mohl použít. A aby toho nebylo málo, končil slovy vysprchuj se.

Bez odpovědi jsem odhodil mobil na postel. Absurdní bylo, že moje další kroky opravdu směřovaly do sprchy, protože jsem si už ani nepamatoval, kdy jsem tam zavítal naposledy. Když jsem pak vylezl a pozoroval svoje nahý tělo v zrcadle, vzpomněl jsem si na, co mi Tae řekl, když jsme se potkali naposledy.

Já nejsem něco, co si můžeš připoutat ke svýmu hříšnýmu tělu.

Upřímně? Viděl jsem hned dva problémy. Zaprvé jsem netušil, jak si někoho připoutat k duši. Ani jsem si nebyl jistej, jestli jsem tak silnýho propojení schopnej. A zadruhé jsem se bál, že Taehyungova čistá duše odmítne moji poskvrněnou.

Jen tak jsem se v noci vydal za město, abych pozoroval hvězdy. Spousta lidí to považuje za velkou romantiku, ale se mnou to ani nehlo. Šel jsem do galerie, ale to taky nepomohlo. Prostě jsem nic necítil. Jen jsem bezduše proplouval časoprostorem. Poslouchal jsem vážnou hudbu, snažil se číst Demian a péct dort, ale všechno jsem rychle vzdal. Nikam to nevedlo.

Procházel jsem se po zahradě nahej, abych se oprostil od myšlenky, že lidský tělo je jen sexuální objekt, a začal ho vnímat jako něco zcela přirozenýho. Zanedlouho mě ale Junghyun, můj starší bratr, hnal zpátky dovnitř.

„Přeskočilo ti?" Hodil po mě deku, abych se zakryl. „Ani si nechcu představovat, co si o nás teď myslí sousedi," lamentoval. „Jak tě to vůbec napadlo?"

„Prostě tak," pokrčil jsem rameny, přes který jsem si předtím přehodil deku. „Kvůli lásce," podotkl jsem trpce a zamířil zpátky do svýho pokoje. Junghyun tam jen stál a nevěřícně mě pozoroval, jak stoupám do schodů.

***

Můžu za tebou přijet? Chci si promluvit, napsal jsem týden před začátkem školy Taemu.

Nechci tě vidět. Odpověděl o den později. A navíc je u mě na návštěvě někdo jinej a nehodlám mu kvůli tobě kazit čas strávenej u mě doma. Jen bys tu zavazel.

Rozhodně jsem se neplánoval bez oznámení objevit u něj doma. Nechtěl jsem náš vztah ještě víc pokazit, i když jsem si občas říkal, jestli se to vůbec ještě víc pokazit dá. A tak začal další semestr a jediný, na co jsem dokázal myslet, byl „někdo jinej".