Havrani

Kapitola 1.

   Crystal Collinsová trávila volný čas nejraději o samotě. Zalezlá se svým deníkem zaznamenávala nejrůznější zážitky ze svého života. Milovala to. Byl jako její nejlepší přítel. Stejný názor ale nesdíleli její otcové Mason a Jayden, kteří se jednoho dne rozhodli, že by se jejich dcera měla více socializovat se svými vrstevníky. Crystal nesouhlasila, ale věděla, že její rodiče mají převahu a stejně ji pošlou do Wilmingtonu na Hamiltonovu internátní školu. Po prvním roce se zařekla, že to znovu neabsolvuje, ale opak se stal pravdou.

A tak naše hlavní hrdinka stála obtěžkaná kufry před dvoupatrovou budovou celou z cihel, obehnanou vysokým živým plotem, který ji dělil od blízkého lesa. Černovláska malého vzrůstu se zelenýma očima po matce těžce oddechovala, když pokládala své věci na zem. Nervózně si promnula ruce, když se rozhlížela kolem sebe a viděla spoustu lidí různého věku. Studenty, jejich rodiče, sourozence, prarodiče. Nikoho z nich nepoznávala. Ve společenských situacích nebyla vždy stoprocentně úspěšná a to jí na sebevědomí nepřidávalo. Ani z povolání táty Masona moc nebenefitovala. Byl terapeut, ale s její introvertní povahou si nikdy úplně nevěděl rady.

Táta Mason, blonďatý muž s blankytnýma očima, sledoval svou dceru, jak se snaží najít někoho, koho zná. Trochu nešťastně si založil ruce na hrudi a opřel si paže o vypouklé břicho. Shrnul si tak bílou košili. Doufal, že se jeho dceři bude dařit. Byla chytrá, hezká, ale na jeho poměry trochu moc tichá. Chtěl pro ni jen to nejlepší, ale jako terapeut a zároveň otec se ve svých rozhodnutích mnohdy sám ztrácel, až si někdy nebyl jistý, jestli chce po ní správnou věc. Miloval ji nade vše, i když se dalo podle vzhledu téměř na sto procent říci, že biologickým otcem nebyl. V téhle situaci můžeme považovat tezi, že adoptivní rodič může být pravým rodičem, za potvrzenou.

Vedle černovlásky se objevil někdo, kdo jí byl mnohem více podobný než samotný Mason. Byl to druhý otec Crystal. Černovlasý vysoký muž s třídenním strništěm a ve skvěle padnoucím obleku. Jayden. Velké newyorské zvíře, které svou dceru vídalo jen několikrát do měsíce. I tak se jí ale snažil být nejlepším otcem a nepřijít o nic důležitého v jejím životě. Povzbudivě se usmál na svou dceru a objal ji kolem ramen.

„To zvládneš," řekl jí rozhodným hlasem a podal jí béžovou složku, na které bylo lihovou fixou napsané její jméno: „Crystal Miranda Collinsová". Majitelka složky se na kus tvrdého papíru zadívala a povzdechla si. Věděla, že uvnitř té složky najde číslo pokoje, rozvrh a další potřebné věci, aby na Hamiltonově internátní škole přežila další rok. Jenže nešlo o to, co potřebovala, ale KOHO. Nechtěla tu být celý rok sama a čas od času s někým prohodit pár slov. Ale taky nevěděla, jak na to. Musela se vymanit z ulity svých rodičů a své samoty a začít se chovat trochu víc dospěle.

Mezitím k nim doklopýtal Mason a téměř svou hlavu strčil do složky, aby nepřišel o nic důležitého. Crystal mu věnovala mírný úsměv. Její blonďatý táta se rozhlédl kolem sebe a zeptal se Crystal, jestli někoho v okolí poznává. Chtěla mu odpovědět, že ne, ale to by lhala, protože jí najednou padla do očí zrzavá hříva. Skoro jako by tam hořelo. Černovláska ale věděla, komu vlasy patří. Vlastník těchto vlasů hodně přítomných převyšoval svou výškou a tím pádem si Crystal byla jistá, že je to ona. Ava Fieldová. Její spolubydlící z minulého roku. Crystal si pamatovala, že Ava hraje basketbal a je těžké s ní změnit konverzaci jiným směrem, než je sport.

Crystal svým tátům oznámila, že opodál je její kamarádka, a že ji půjde pozdravit. Jak se přibližovala, rozeznávala Aviny rysy. Bledý obličej, oranžové pihy po celé tváři, hlavně na čele. Hubená postava, ale velmi vysoká. Už od pohledu člověk tušil, co asi bude hrát za sport. A také se to dalo uhodnout podle dresu, který měla na sobě. Crystal nasadila svůj nejlepší úsměv a oslovila svou potenciální kamarádku pro letošní rok. Ava si vytahovala věci z kufru auta, když si Crystal všimla. Usmála se na ni a narovnala se.

„Ahoj! Crystal, že? Tak ses přece jen vrátila?" Černovláska uvnitř skákala radostí, jako by vyhrála Nobelovu cenu. Někdo si ji pamatoval. Ava věděla, kdo je, a dokonce se jí zeptala na dvě otázky! Crystal nevěděla, jestli spolu budou kamarádit déle než těch pět minut, co spolu už prožily, ale byla si jistá, že se bude snažit, co to jde. Přála si, aby byl tohle rok, na který nezapomene a že se měla na co těšit.