The Lost Number [Stranger Things]

19. Kapitola

Ráno jsem šla do školy, jak jsem slíbila. Ale nijak zvlášť jsem se v tom nevyžívala. Odpočítávala jsem minuty, kdy budu moc konečně vypadnout. Na obědě si ke mně přisedla Jasonova parta.
"Takže žiješ. Mysleli jsme si, že tě ten pošuk zabil."
"Není to pošuk..." Řekla jsem a Jason se zasmál.
"No ty vole. Neříkej mi, že... Malá Hopperová chodí s tím úchylem Munsonem!" Celá jeho parta se začala smát.
"Beztak mu pomáhá v zabíjení těch lidí." Řekl jeden z nich.
"Třeba zabila i vlastního tátu!" Řekl zas jiný a to jsem nevydržela. Vstala jsem se zaťatými rukami v pěsti.
"Řekni to znovu a řekni mi to do očí!" Řekla jsem. Přistoupil ke mně blíž.
"Zabila jsi svýho tátu."
"Ne. Ale zabiju tebe!" Řekla jsem a vrazila mu pěstí. Celá parta se do mě pustila. Tentokrát jsem neprohrávala. Chytla jsem jednoho z nich za ruku a zlomila mu ji, zakřičel bolestí. Jason mi dal pěstí, nepadla jsem. Jiný se o to pokusil taky, ale dopadl stejně jako ten předtím, se zlomenou rukou. Přišli učitelé a odtáhli nás od sebe.
"Dost!" Všimli jsi těch dvou se zlomenýma rukama.
"To ona! Je to psychopat!" Řekl jeden z nich.
"Hopperová do ředitelny! A hned!"

"Mám tu žalobu od dvou rodičů studentů naší školy. Chtějí, abych tě potrestal, aby tě policie potrestala. Víš co jsi způsobila?!" Řekl ředitel. Jen jsem mlčela.
"Nechodíš do školy, a pak přijdeš a vážně zraníš dva své spolužáky. Proč?"
"Jasně. Já jsem tady ta špatná. Ti pitomci mě šikanují už dva měsíce a vy jste s tím nic neudělal! Jen jsem jim vrátila to, co mi dělají! Ale já jsem ta špatná."
"A co navrhuješ abych udělal? To mám jejich rodičům říct, že si za to můžou sami? I kdyby to byla pravda, zažalovali by naší školu!"
"Chcete mě vyloučit ne? Udělejte to, do toho. Oba víme, že to tak chcete." Řekla jsem a on se na mě najednou díval starostlivě.
"Jsi dočasně vyloučena. Nechci tě tu až do odvolání vidět."
"Nashle pane." Řekla jsem a bez dalších slov jsem odešla.
Před školou stál Steve. Nevím co tam dělal, ale chtěla jsem co nejrychleji pryč.
"Hej, hej Paige! Zastav se! Odvezu tě domů ano?"
"Nechci tvojí pomoc."
"Neodmítej ji!"

Steve mě odvezl domů. Pořád se ze mě snažil dostat, co se stalo. Otevřela jsem vchodové dveře.
"Paige, notak!"
"Nestarej se Steve! Moc dobře víš co se stalo!"
"Co se tu děje?" Eddie si všiml, že mám pod okem monokl.
"Co se ti stalo?"
"Eddie, prosím. Nechte mě oba na chvíli vydechnout!" Řekla jsem, šla do pokoje a zabouchla za sebou dveře.
Eddie se podíval na Steva.
"Poprala se s Jasonem a jeho partou."
"To jí udělal Jason?"
"Jo. Byli na ní hnusní a ona se s nima začala prát. Dvěma zlomila ruku."
"Já toho Jasona zabiju!"
"Plus jí ředitel dočasně vyloučil."
"Cože? To není vůči ní fér!"
"Já vím, není. Celou cestu nemluvila, zkus s ní promluvit ty."
"Zkusím."

Eddie klepal na dveře.
"Paige? Paige prosím otevři."
Seděla jsem v rohu pokoje. Po tvářích mi stékaly slzy.
"Zlato, prosím."
Přešla jsem ke dveřím, odemkla a otevřela.
"Co se stalo?"
"Co když měli pravdu? Co když můžu za tátovu smrt?" Řekla jsem a se slzami v očích jsem se podívala na Eddieho.
"Co to povídáš? Nemůžeš za to."
"Kdybych tenkrát neotevřela tu bránu, nic z tohohle by se nestalo."
"Donutili tě k tomu, Paige. Ty za nic z toho nemůžeš."
"Jsem hrozný člověk..."
"Proč si to myslíš?"
"Protože pořád jen ubližuji lidem..."
"Ti kluci si to zasloužili, už přes měsíc tě šikanují." Po tváři mi stékalo více slz.
"Já... Prostě mi chybí... chybí mi táta..." Řekla jsem a Eddie mě objal.
"Já vím." Řekl a políbil mě na tvář.

Ráno jsem šla do města. Řekla jsem Eddiemu, že něco nakoupím, protože doma nic není. Procházela jsem obchodem a dávala věci do košíku. Na uších jsem měla sluchátka, byla jsem zase ve svém světě. Pak jsem přešla k pokladně. Zaplatila jsem věci a vydala se zpět domů. Šla jsem pomalu a už jsem skoro došla za město. Všimla jsem si že za mnou zastavilo nějaké auto a že lidé co z něj vystoupili jdou za mnou. Zrychlila jsem. Jenže jak jsem se stále ohlížela tak jsem do někoho narazila. Najednou mi někdo za mnou dál něco přes obličej a pak už jsem měla černo.

Probudila jsem se v nějakém dětském pokoji. Na sobě jsem měla noční košili. Bylo mi to tu povědomé. Sáhla jsem si do vlasů, jenže jsem žádné nenahmatala.
"Ne, ne, ne!" Řekla jsem, protože mi došlo kde jsem. Byla jsem zpátky v laborce.
Vyšla jsem z pokoje. Bylo to tady jako nové, skoro ještě lepší, než když jsem tu byla posledně. Došla jsem až do nějaké větší místnosti a byla jsem v šoku. Byli tady další děti.
"Ale, kdopak se nám to tu zpozdil?" Řekl muž s blonďatými vlasy.
"Cože?" Řekla jsem nechápavě.
"Připoj se k ostatním."
Najednou jsem se opět objevila v tom samém pokoji, co předtím. Šla jsem znovu stejnou cestou. A dělo se to samé co předtím. Takhle se to stalo několikrát. Najednou jsem v té místnosti zahlédla svůj odraz v zrcadle. Byla jsem na něm mnohem mladší. Myslela jsem, že sním.

Najednou jsem se probudila. Zalapala jsem po dechu. Neměla jsem absolutní tušení, co se děje. Okolo mě byli nějací lidé a všelijaké stroje. Na hlavě jsem měla nějaký přístoj.
"Klid, Paige. Jen klid." Řekl mi někdo. Když jsem se na něj podívala, tak jsem byla zmatená.
"Doktor Owens? Ale, jakto? Proč?"
"Vysvětlím ti to."
"Není co vysvětlovat, doktore." Řekl někdo další. Podívala jsem se za sebe. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Stál tam Doktor Brenner, Papa.
"Ahoj třináctko."