The Lost Number [Stranger Things]

14. Kapitola

"Ty mě jako sleduješ?"
"Ne, ne já měl jsem se tady sejít s Chrissy."
"S tou holkou toho blba?"
"Jo, ale ona není jako on."
"Aha." Řekla jsem a otočila se ke svým věcem.
"Líbí se ti?" Zeptala jsem se ho.
"Je pěkná, to jo, ale nelíbí se mi, ne takhle."
"Aha, zajímavý." Řekla jsem a sebrala svoje věci.
"Počkej, kam jdeš?"
"Říkal jsi, že se máš sejít s Chrissy."
"Jo, ale až tak za hodinu. Chodívám sem občas sám."
"Zvláštní, já sem taky chodím a zatím jsem tě tady nepotkala."
Eddie si sednu na lavičku u stolu.
"Sedneš si taky nebo budeš stát? Anebo zase utečeš?"
Zakroutila jsem nad tím hlavou a sedla si.
"Promiň, já nejsem taková jak asi působím, jen.... Hodně jsem se změnila, víš. Dřív jsem takhle uzavřená a odtažitá nebyla. A teď nevím proč ti to vlastně říkám."
"V pořádku, umím naslouchat, tak možná proto."
"Asi víš o tom incidentu, že?"
"Jo, všichni to ví. Je mi líto co se stalo tvýmu tátovi.."
"Jo, nejlepší na tom je, že já se dozvěděla až o měsíc později že je mrtvý. "
"To je mi líto."
"Už jsem se přes to přenesla."
"Opravdu? Dneska jsem na tebe narazil jak odcházíš od Kelleyový."
"Já... Řeším s ní i jiný věci. Bydlím totiž sama a odmítla jsem opustit naší chatu."
"Aha, docela vím jaký to je. Bydlím se strýčkem, ale on není moc doma."
"Aha."
"Hale, nechci se nějak motat do tvých osobních věcí. Ale nejsi náhodou s Harringtonem?"
Nečekala jsem takovou otázku.
"Byla jsem. Před měsícem jsme se rozešli."
"Promiň, to jsem netušil."
"To je dobrý."
"A s Dustinem, Mikem a Lucasem se znáš ne?"
"Jo znám."
"Proč s nimi netrávíš čas?"
"Já ani nevím. Oni jsou teď v tý vaší ujetý partě... Promiň."
"V pohodě, jsme lehce ujetí."
Zasmála jsem se nad tím.
"Ty se směješ?"
"Promiň, jen mi to přišlo trošku vtipný."
"Smích ti sluší."
"Díky. Už dlouho jsem se nesmála."
"Neměla by jsi svůj úsměv schovávat. Je to škoda."
"Slyšela jsem, že máš kapelu."
"Jo, hrajeme jen tak pro sebe, ale mohla by jsi se na nás přijít někdy podívat, teda pokud by jsi chtěla."
"Jo, asi bych se přišla podívat."
"To by bylo fajn."
"Hraješ na kytaru?"
"Jo a jsem v tom dobrej, nebo si to aspoň myslím."
"Koukám, že ti sebevědomý nechybí."
"Když tě nikdo nechválí, tak se musíš umět pochválit sama."
"To je pravda."
"Prý hraješ basketbal."
"Dá se říct, evidentně skončím."
"Proč?"
"Nechtějí mě nechat hrát. Nemůžou se smířit s tím, že jsem holka a jsem lepší než oni."
"Koukám že ti taky sebevědomí nechybí."
"Když tě nikdo nechválí, tak se musíš umět pochválit sám." Řekla jsem a on se nad tím zasmál. Taky jsem se zasmála.
"Ne, abych byla upřímná. Nejsem taková. Je snazší dělat, že je všechno v pořádku a dělat, že to svět patří, než se topit v emocích."
"Takže nejsi v pohodě?"
"Jsem, ale nebyla jsem. Je to už lepší, snažím se s tím vypořádat."
"Ale tím, že budeš sama si nepomůžeš."
"Eddie, nemusíš se starat. Já to zvládám. Jen nechci přidělávat ostatním starosti."
"Nepřiděláváš, jestli tě mají tvý přátelé rádi, tak se chtějí zajímat."
Usmála jsem se na něj.
"Děkuju."
"Za co?"
"Za tuhle konverzaci. Občas neuškodí si takhle s někým popovídat."
"Nemáš za co, kdyby jsi se někdy ještě potřebovala svěřit, tak jsem tady."
"Díky. Promiň, ale já už teď musím opravdu jít."
"Jasný v pohodě."
"Měj se Eddie."
"Jo, ty taky."

"Tak Paige, jak se dneska cítíš?" Další den jsem byla zase u Kelleyový. Chodím k ní vlastně každý den.
"Dnes poněkud lépe než obvykle."
"To ráda slyším. Prý jsi se včera bavila s Eddiem. Děláš pokroky, to ráda slyším."
"Jo, trošku jsme se povídali.."
"Kamarádíš se s Max?"
"Jo, jo znám se s ní, jen jsme teď spolu dlouho nemluvili."
"Víš, že za mnou chodí také. Po tom, co jí umřel bratr a její máma začala pít, je také hodně uzavřená. Možná, že kdyby jste spolu zase začali mluvit, pomohli by jste si navzájem."
"Zkusím s tím něco udělat."
"Dobře, to jsem ráda. Myslím, že dneska můžeme skončit dřív."
"Dobře, děkuju." Řekla jsem a zvedla se k odchodu.
"Ještě něco Paige."
"Ano?"
"Jsi jiná, více se usmíváš. To ráda vidím."
"Děkuju." Řekla jsem a usmála jsem se na ní. Poté jsem odešla.

"Max?" Po škole jsem se rozhodla promluvit s Max.
"Paige? Ahoj."
"Ahoj."
"Potřebuješ něco?"
"Ne, jen jsem se tě chtěla zeptat, jak se máš."
"Aha, no. Mám se fajn."
"Opravdu? To jsem ráda."
"Potřebuješ ještě něco?"
"Nechceš se projít, nebo někam prostě zajít?"
"Já nevím..."
"Prosím, Max."
"Dobře, tak jo."

Procházeli jsme se a rozhodli jsme se, že půjdeme směrem k Max, že jí doprovodím.
"Máš noční můry?"
"Cože?"
"No, jestli máš noční můry?" Zeptala jsem se jí znovu.
"No, měla jsem... Pořád mám. A ty?"
"Taky..."
"Je to otravný... Prostě, bude nám líp, že jo?"
"Doufám."
"A jinak co ty a Steve?"
"No, už spolu nejsme."
"Opravdu? Co se stalo?"
"Prostě nám to už neklapalo."
"To mě mrzí, byli jste spolu roztomilý."
"A co ty a Lucas?"
"Dali jsme si pauzu."
"Aha, Lucas se mě na tebe neustále ptal, ale já mu nedokázala odpověďet."
"Vážně?"
"Jo, má tě opravdu rád Max."
Došli jsme pomalu k Max domů. Začalo se stmívat. Max si hodila batoh dovnitř a vrátila se s nějakýma dobrůtkama pro psa, který byl za plotem.
Všimla jsem si auta, které přijelo naproti. Vystoupil z něj Eddie s Chrissy.
"Eddie bydlí tady?"
"Cože?" Max se podívala směrem, kterým jsem koukala.
"Jo, bydlí tady se svým strýcem."
"Aha, no něco takového zmiňoval."
"Počkej, ty se s ním bavíš?"
"Včera po škole, jsem na něj narazila v lese a trochu jsme si povídali. Nevím proč, ale otevřela jsem se mu, což jsem už dlouho neudělala, ani Kelleyový jsem se nechtěla svěřit."
"Alee, tady se nám někdo zakoukal."
"Cože? Nee, Max nepřeháněj! Vždyť ho pořádně neznám."
"Uvidíme."
Náš rozhovor přerušil křik, vycházející od Eddieho. Obě jsme se zvedli.
"Co to bylo?!" Řekla Max.
"Netuším." Když jsme se otočili, tak světla uvnitř karavanu zablikala.
"Asi nějaký zkrat." Řekla Max. V tom Eddie vyběhl z karavanu, nasedl do auta a odjel.
"Okay, tohle bylo divný." Řekla jsem. Byla už poměrné tma.
"Já už půjdu asi domů."
"Počkej, sama?"
"Max to je v pohodě, normálně chodím všude sama."
"Dobře jak tedy myslíš."
"Uvidíme se zítra." Řekla jsem. Nemohla jsem si pomoc a Max jsem objala.
"Nejsi sama. Jsem ráda, že jsme si zase popovídali." Řekla jsem jí a ona se na mě usmála.
"Děkuju Paige."
"Měj se."
"Ty taky."

Když jsem přišla domů, tak jdem batoh hodila rohu obýváku jako vždy. Šla jsem si do kuchyně pro něco k jídlu a zapla jsem televizi jen tak do pozadí. Najednou se v ní ale ozvalo něco co jsem nečekala, a tak jsem si sedla na gauč, abych viděla o co se jedná.
"Dnes večer bylo v karavanu u Munsonových nalezeno tělo středoškolačky Chrissy Cunninghamové. Bylo celé znetvořeno. Ruce a nohy dívky byly zlámané, měla vyhozenou čelist a z očí jí tekla krev, pachatel ji zřejmě oslepil. Naposledy s ní byl viděn Edward Munson, její spolužák, který se stává zatím hlavním podezřelým, policie po něm pátrá..."
Proto ten křik.
"Eddie?!"