The Lost Number [Stranger Things]

1. Kapitola

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Stála přede mnou. Byli jsme v lese. Za ní stáli nějací lidé.
"Jedenácko?" Řekla jsem s nadějí.
"Třinácko!" Řekla a objala mě. Byla jsem trochu opatrnější, nebyla jsem na lidský kontakt zvyklá.
"Kde jsi celou tu dobu byla? Myslela jsem si, že tě zase unesli." Řekla Jedenácka.
"No, byla jsem tak různě. Nejdříve mě zase dostali, ale znovu jsem utekla, stále jsem utíkala a snažila se tě najít. Pak jsem slyšela o různých útocích a nadpřirozených věcech zde ve městě. Jsem ráda, že jsem tě konečně našla." Řekla jsem s úsměvem. Pak jsem se podívala na lidi za Jedenáckou.
"Oh, promiň. To jsou mí přátelé." Řekla.
"Ahoj, jsem Mike. Přítel El." Tak přítel? Vypadá to, že se má lépe než já.
"Já jsem Dustin." Řekl a roztomile se na mě usmál. Ten se mi líbí, s ním bude sranda.
"Já jsem Lucas." Také moc fajn kluk.
"Já jsem Will." Řekl Nervózně. Myslím, že si budeme rozumět
"A já jsem Max." Ta se mi líbí, myslím si, že budeme kamarádky. Všichni jsou ve věku Jedenácky, takže mladší.
"Ráda vás všechny poznávám. Já jsem.... No Třinácka." Řekla jsem trochu sklesle. Ráda bych znala své pravé jméno.
"Neznáš své jméno jako El?" Zeptal se mě Mike.
"El?" "Jo, dali mi přezdívku." Řekla El.
"To je super. Každopádně ne, své jméno neznám. Celé ty dva roky se na to snažím přijít, ale..." Nevěděla jsem co dál k tomu říct. Je mi šestnáct a neznám své jméno, neznám svojí rodinu, jen Jedenácku, svou sestru a to je vše.
"Jsem ráda, že mám aspoň sestru jako jsi ty El." Řekla jsem a pousmála se.
"Tak pojď vezmeme tě domů. Táta ti určitě pomůže." Řekla. "Táta?" "Jo, mám adoptivního otce, protože vlastní rodinu dá se říct nemám." Řekla, chytla mě za ruku a šli jsme do města.

Vešli jsme do malého domku v lese. "El, to už jsi zpátky?" Zeptal se muž, který vyšel asi z kuchyně. Pozastavil se když mě uviděl a celou si mě prohlédl. Měla jsem stejně dlouhé vlasy jako El a na sobě jsem měla nějaké staré věci, které jsem si 'vypůjčila' v jednom obchodě.
"El, kdo je to?"
"To je má sestra. Třinácka. Utekly jsme spolu z laborky, ale pak jsme se sobě navzájem ztratili." Řekla El.
"Je starší než ty. Kolik ti je?"
"Šestnáct." Řekla jsem. Celou si mě prohlédl.
"Prosím, mohla by tu s námi bydlet? Je to má sestra." Nastala chvíle ticha. Už jsem čekala odmítnutí.
"Tak dobře. Jsem Hopper, Jim Hopper." Řekl a podal mi ruku. Opatrně jsem se na ní podívala a nakonec si s ním rukou potřásla.
"Kde jsi byla celou tu dobu co byla El s námi?"
"Na útěku. Zlý lidé mě pořád pronásledovali." Řekla jsem. Hopper se tvářil starostlivě.
"Pokusím se o tobě něco zjistit. Tvé jméno, příbuzné, a tak dále." Řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala.
"Pojď dám ti nějaké lepší oblečení, ať nemusíš být v tomle." Řekla El a zatáhla mě do svého pokoje.

Nejdříve mi ale podala ručník a zavedla do koupelny.
"Dej si sprchu, bude ti líp." Řekla, odešla z koupelny a zavřela za sebou dveře. Ze zavřených místností jsem neměla dobrý pocit. Rozhlédla jsem se po koupelně. Dala jsem si sprchu a šla za El do pokoje. Ta vyndala ze skříně nějaké oblečení a dala mi ho.

"Líbí?" Zaptala se mě, když jsem se prohlížela v zrcadle. S úsměvem na tváři jsem přikývla. Sedla jsem si na postel.
"Takže ty znáš své jméno?" Zeptala jsem se jí.
"Ano, ale všichni mi říkají El. Moje pravé jméno je Jane." Také bych chtěla znát své jméno.

"Něco jsem zjistil. Ale mám jednu dobrou a špatnou zprávu." Řekl Hopper, když jsme seděli u večeře.
"Ta dobrá?" Zeptala jsem se.
"Tvé jméno je Paige." Usmála jsem se. Konečně jsem zanala své jméno a bylo hezké.
"A ta špatná?" "O tvé rodině, zatím nic nevím, ale jestli to bude jako s rodinou El, tak si nedělej moc naděje." Řekl a úsměv se mi z tváře zase vytratil. Slyšela jsem o matce El. Není to s ní dobré, zlý lidé jí ublížili.
"To nevadí, děkuju aspoň za něco." Cítila jsem, jako by se kousek mě vrátil. Jakmile mi řekl mé jméno, vzpomněla jsem si na část minulosti. Na ženu, která mě tím jménem oslovila. Pousmála jsem se. Už žádné číslo, jen Paige.

El mě vzala za svými přáteli. Byla jsem ráda, že konečně někoho poznám. Šli jsme k Mikovi domů.
"Ahoj." Řekla El, když jsme přišli.
"Ahoj, pojďte k nám!" Řekl Mike nadšeně. Přišlo mi ale, že to nadšení spíše přehrává. Naopak ostatní byli přirozenější, ikdyž Lucas se taky moc netvářil.
"Třinácko, pojď si sednout k nám!" Řekla Max.
"Vlastně jsem Paige." Řekla jsem a s úsměvem si sedla k ní.
"Paige? Hustý jméno, jste včera hodně pokročili."
"Jo, Hopper má záznamy z laborky, takže i papíry o mně a Paige." Řekla El. Když to řekla, trochu jsem se zamyslela. Jestli má o nás papíry, tak by v nich mělo být vše, nebo snad ne? Třeba to ale nestihl projít celé.
"Takže Paige, umíš taky hýbat věcmi jako El?" Zeptal se mě Dustin.
"Ano." Řekla jsem a nadzvedla kelímek ze stolu a přenesla ho k Dustinovi. Ten ho vzal do ruky.
Otřela jsem si krev, která mi začala téct z nosu.
Lucas a Mike si mezi sebou něco šeptali.
"A o své rodině stále nic nevíš?" Zeptal se mě Will.
"Ne. Co se tady dělo? Během těch dvou let." Všichni se na sebe podívali.
"No, byl tu Demogorgon, unesl Willa do obráceného světa a loni tu bylo stínové monstrum a ovládalo Willa, plus tu byli Demodogi." Řekl Dustin. Když začal mluvit o obráceném světě, dostala jsem husí kůži. Vzpomněla jsem si na laborku a všechno v ní.

V minulosti v laboratoři
Stáli jsme s Jedenáckou v prázdné místnosti.
"Třinácko, Jedenácko." Řekl když vešel do místnosti.
"Děti, pojďte půjdeme hrát hru." Řekl a chytl nás obě za ruce. Vedl nás chodbou do jiné místnosti. Byli v ní nádrže s vodou. Drželi jsme se s Jedenáckou za ruce. Rozdělili nás a každá z nás se postavila před nádrž.
"Chci po vás, aby jste to našli. Pamatujte, že vám neublíží." Řekl Papa. Spustili nás do nádrže. Zavřela jsem oči. Okolo mě najednou bylo černo. Jedenácka tu byla taky rozhlédly jsme se kolem sebe. Všude byla jen tma. Pak jsme v dáli něco zahlédly. Byl to ten tvor. Chytly jsme se za ruce a vydali se k němu. Natáhly jsme obě ruku a dotkli se ho. On sebou trhl a otočil se na nás. Zařval na nás. Obě jsme byly vyděšené. Jakoby nás viděl, chtěl na nás zaútočit. Chtěla jsem test ukončit. Začala jsem bušit do skla nádrže. Vytáhli nás. Obě dvě jsme zrychleně dýchali. Papa na nás jen koukal.

Přítomnost
Přestala jsem myslet na minulost.
"Říkáš, že jsi bránu zavřela?" Zeptala jsem se El.
"Ano, zavřela jsem ji, nemáš se čeho bát Paige. Už to skončilo."
"Snad máš pravdu." Něco jsem cítila, takový pocit, jakoby přeci jen tu ještě něco zůstalo, jakoby to neskončilo, ale možná se mi to jen zdálo.