The Lost Number [Stranger Things]

9. Kapitola

"Kde sakra jsou?! Už jsou pryč od včerejška!" Řekla jsem. Znovu jsme se sešli u Mika ve sklepě.
"Podívám se." Řekla El.
"Ne! Už jsi vysílená dost. Je řada na mě." Řekla jsem a vzala si od ní šátek. Sedla jsem si na zem a zavázala si oči. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila své myšlenky. Myslela jsem jen na Hoppera. Najednou jsem ho spatřila.
"Jsou v lese. A nejsou sami. Jsou s nimi ještě nějací dva muži."
"Jací muži?"
"Jeden je poloplešatý, má vousy a nosí brýle..."
"Murray." Řekl Jonathan.
"A ten druhý má kudrnaté vlasy a také nosí brýle. Je mladší než Murray."
"Tak jo, to nám stačí." Řekl Mike.
Sundala jsem si šátek z hlavy. Ale nikdo přede mnou neseděl. Ani nikdo nebyl v domě.
"Halo? Jonathane? Nancy?" Zvedla jsem se a začala je hledat.
"El? Jste tu někdo?" Nikdo se neozýval.
"Hledáš někoho?" Otočila jsem se a hrozně se lekla.
"Billy?!" Řekla jsem vystrašeně.
"Už na tebe a tvou sestru čekáme Paige. Tohle všechno, jsme udělali pro vás." Řekl a přibližoval se ke mně. Já naopak couvala.
"Ne. Jsi jen iluze."
"Opravdu?" Řekl a chytl mě pevně za ruku. Když jsem se vytrhla a otočila se, stálo za mnou znovu to obrovské monstrum z mého snu.

S křikem jsem si sundala šátek z očí.
"Paige?! V klidu, jsi v bezpečí. Všechno je v pořádku." Řekl Jonathan, který si klekl přede mě. Podívala jsem se na něj se slzami v očích a on mě objal.
"Co se stalo?" Zeptala se mě El.
"Napojil se na mě. Nevím jak, ale Billy se na mě napojil."
"To nebyl Billy, ale mozkožrout." Řekl Will.
"Mozkožrout?"
"Jo, to monstrum co Billyho ovládá." Will se chytl za krk.
"Je tady." Řekl.
"Musíme od tud pryč." Řekla jsem a všichni jsme vyběhli ven a vlezli do jednoho auta. Ano, všichni jsme se tam nacpali.
"Kam?" Zeptal se Jonathan, který zrovna dosedl za volant.
"K nám." Řekla jsem a Jonathan nastartoval auto.

Vešli jsme do domu.
"Proč jsme jeli sem?"
"Protože je to dál od města. Nikoho dalšího tady neohrozíme." Zem se začala lehce otřásat a slyšeli jsme divné zvuky.
"Co to je?" Najednou něco prorazilo zeď, něco jako chapadlo. El ho zachytila schopnostmi. Z druhé strany domu prorazilo zeď další. I to zachytila a obě odtrla. Chvíli se nic nedělo. Najednou to monstrum prorazilo střechu a chytlo El za nohu. Všichni jsme ji chytili.
"Ne, ne!" Křičel Mike. Schopnostmi jsem "chapadlo" přetrhla. Mike El objal.
"Jsi v pořádku?!" Zeptala jsem se jí.
"Jo, asi jo." Řekla, byla vyčerpaná a z nosu jí tekla krev. Najednou střechu prorazilo další a chytlo tentokrát mě. Will mě chytl za ruku a ostatní pak taky. Jonathan vzal do ruky sekyru a začal mlátit do "chapadla".
"Jonathane! Prosím!" Z paniky jsem na něj křičela, ikdyž jsem věděla že dělá co může. Nakonec se mu ale povedlo mě dostat z sevření monstra. S El jsme se na to monstrum podívali a schopnostmi jsme ho roztrhli vejpůl. Vyčerpáním jsme padli obě na zem. Jonathan se ke mně sehl.
"Jsi v pořádku?"
"Asi jo. El, jsi celá?"
"Já jo, mám jen trochu poškrábanou nohu, moc mě nestihl pevně chytit. Co ty?"
"Já jsem v pohodě."
"Tvoje noha říká něco jiného." Řekl Jonathan a ukázal na mou nohu.
"Není to tak zlé."
"Není?! Krvácíš z nohy." Nemohla jsem moc na tu nohu došlápnout.
"Odnesu tě do auta, musíme od sud vypadnout." Řekl Jonathan a vzal mě do náruče.

Přijeli jsme do Starcourtu. V dálce jsme viděli Hoppera, Joyce, a Murrayho. S El jsme Hoppera objali.
"Jste v pořádku? "
"Ano jsme."
Hopper se podíval na mojí nohu. "Tvoje noha říká něco jiného."
"Budu v pohodě." Řekla jsem.
"Jaký je plán?" Když jsem se otočila za hlasem, stál tam Steve. Došla jsem k němu a objala ho.
"Co se ti stalo?"
"Zaútočilo na nás to monstrum. Jde po mně a El."
"Tak jo, poslouchejte." Dustin vytáhl mapu té ruské základny a začal vysvětlovat plán.
"Dobře a jak víte, že tam ta brána opravdu je?" Zeptal se Murray.
"Byli jsme tam." Odpověděla jsem mu.
"Lepší plán nemáme." Řekl Hopper.

Než Hopper s Joyce a Murrayem odešli, jsme já, El a Hopper seděli na lavičce.
"Buď opatrný."
"Vy buďte opatrné, jde to po vás ne po mně."
"Jo, ale ti rusáci jsou magoři. Něco ti udělají." Řekla jsem.
"Hale, budu v pohodě, jasný?" Přikývla jsem.
"A Paige, chtěl jsem ti říct, že tu adopci jsem vyřídil. Je to oficiální."
"Opravdu?! To je super!" Řekla jsem a objala ho. Hopper se usmál.
"Buďte hlavně opatrné holky."
"Ty taky tati."
S El jsme ho ještě jednou než odjeli objali.

El přešla k sloupku a něco zkoušela. Došla jsem k ní.
"Co se děje?"
"Mé schopnosti nefungují."
"Jsi jen vyčerpaná." Řekla jsem, ona přikývla a šla za Mikem.
Podívala jsem se na tu plechovku, kterou se El snažila schopnostmi zmáčknout. Ale ani moje schopnosti nefungovali.
"Všechno v pohodě?" Řekl Steve.
"Jo, asi jo." Řekla jsem a šli jsme k ostatním dorozebrat náš plán. Zůstala jsem tu já, El, Steve, Nancy, Mike, Lucas, Will a Jonathan.
"Musíme se odtud nějak dostat. Auto nejede a stoprocentně sem brzo dorazí to monstrum pokud něco hned nevymyslíme."
"Aby to auto jelo, tak potřebujeme aspoň nějaké kabely, možná kdybychom se dostali do jednoho z těch obchodů...."
Najednou se mi začala motat hlava a cítila jsem neskutečnou bolest. Padla jsem k zemi.
"Paige?! Co se děje?!" Řekl Steve.
"Moje noha, hrozně to bolí!" Řekla jsem. Jonathan mi sundal obvaz. Rána vypadala ještě hůř.
"Něco se v tom hýbe!?" Řekl Lucas.
"Vydrž Paige." Řekl Jonathan a pro něco běžel. Vrátil se s nožem a nějakou dřevěnou špachtlí.
"Pořádně se do toho zakousni. Teď to bude nepříjemný, ale musíš to vydržet." Řekl Jonathan.
"Můžeme?" Zeptal se mě a já přikývla. Steve mě pevně držel za ruku. Jonathan rozříl ránu a já začala křičet bolestí. Do očí se mi nahrnuly slzy. Jonathan se snažil tu věc vyndat z mojí nohy. Nešlo to vydržet.
"Počkej! Přestaň!" Řekl Steve. Jonathan toho nechal.
"Musí tu být jiná možnost." Dodal. Jenomže žádná jiná nás nenapadla, El ani já jsme zrovna v tuhle chvíli neměli své schopnosti.
"Udělej to, já to vydržím."
"Jsi si jistá?" Zeptal se Jonathan. Přikývla jsem. Pevně jsem stiskla Stevovi ruku. Jonathan se to znovu pokoušel vyndat. Neskutečně to bolelo. Najednou se mi udělalo černo před očima a já omdlela.

"Paige? Paige!?" Otevřela jsem oči a uviděla Steva.
"No konečně! Už jsem se bál." Řekl.
"Už je po všem." Řekl Jonathan ustaraně.
"Co se stalo?"
"Omdlela jsi." Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli jsme pořád ve Starcourtu.
"Aha.." řekla jsem a pomalu jsem vstala.
Najendou přiběhl Lucas s Willem.
"Jsou tady oba."
"Kdo?"
"Mozkožrout a Billy."

Snažili jsme se co nejrychleji zmizet ze Starcourtu. Rozdělili jsme se. Mike s Max a El šli druhou stranou. Já se Stevem a Lucasem jsme šli jinudy. Nancy a Jonathan šli ještě jinou cestou, aby odlákali Billyho.
"Paige? Já vím že jste tady. Vylezte a půjde to po dobrém." Volal na nás Billy.
"Sakra, přeci tady někde musí být cesta." Řekl Lucas. Steve mě nesl v náručí, nemohla jsem pořádně chodit.
"Teď jdi doprava je tam únikový východ." Řekl Steve. Běželi jsme co nejrychleji. Když však Lucas otevřel vychodové dveře, stál za nimi Billy. Lucase odhodil a pak přešel k nám. Vytrhl mě Stevovi z náruče a odhodil mě za sebe. Pak dal Stevovi pěstí. Steve padl omráčený k zemi.
"Ne!" Zakřičela jsem. Chtěla jsem se bránit, ale neměla jsem své schopnosti. Billy mě odtáhl za moskožroutem. Když jsem se podívala před sebe viděla jsem obrovského mozkožrouta.
"Tak do toho. Zabij mě, to přeci chceš ne?"
"Nechceme tě zabít." Podívala jsem se na Billyho.
"Cože?" Řekla jsem a když jsem se podívala zpět, tak na mě mozkožrout zaútočil. Pak už jsem viděla jen tmu.