The Lost Number [Stranger Things]

11. kapitola

O dva dny později
Chatu jsme úspěšně nějak opravili. Nebylo to sice nějaké mistrovské dílo, ale stačilo to.
Bylo 1. září sedm hodin ráno. Já bych asi měla nastoupit do školy, ikdyž po tom, co mě všichni považovali za mrtvou si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad.
Byla jsem v pokoji a nějak si to tam doupravovala.
"Ahoj, hale, chceš hodit do školy? Já už musím do práce a škola je po cestě." Přišel za mnou Steve.
"To už pracuješ takhle brzy?"
"Směna mi začíná v půl osmé, takže jak chceš."
Zamyslela jsem se.
"Asi bych tam měla nastoupit. Dáš mi prosím pár minut?"
"Jasně. Počkám v obýváku." Řekl a odešel z pokoje.

Ze skříně jsem vyndala nějaké oblečení a našla nějaký batoh. Neměla jsem žádné věci které bych si do něj dala. Ale tak třeba něco seženu cestou.

"Tak mužem." Vešla jsem do obýváku.
"Dobře." Řekl Steve a vzal klíčky od auta.
Nasedli jsme do něj a Steve mě odvezl do školy.

Přijeli jsme před školu. Cítila jsem se tak trochu divně.
"Asi tady nemáš nějakou propisku nebo něco napsání co? Doma jsem nic nenašla." Steve se podíval do kastlíku a měl v něm menší penál.
"To mi tady ještě zůstalo z loňska." Zapomněla jsem, že Steve loni maturoval.
"Děkuju." Řekla jsem a hodila penál do batohu.
"A děkuju že jsi mě odvezl."
"Jasně, to je samozřejmost." Řekl a usmál se. Chtěla jsem ho políbil, ale dala jsem mu jen pusu na tvář a vystoupila jsem z auta.
"Tak jo, pa."
"Ahoj." Řekl, já zavřela dveře a on odjel. Otočila jsem se směrem ke škole. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se dovnitř.

Všichni na mě koukali tak nějak divně a to jsem jen procházela chodbou do kanceláře. Zaklepala jsem na dveře.
"Dále.." ozvalo se uvnitř a já vstoupila.
"Dobrý den." Řekla jsem, když jsem viděla zástupkyni ředitele.
"Dobrý den, co potřebujete?" Podívala se na mě a prohlédla si mě od hlavy až k patě.
"No, měla bych tu být zapsaná. Měla jsem dneska nastoupit."
"Jméno?"
"Paige Hopper." Začala listovat mezi papíry. Něco si tam přečetla a pak se podívala znovu na mě, pak zase do papírů a takhle asi ještě třikrát. Cítila jsem se trošku trapně.
"Nečekala jsem, že nastoupíte, to vlastně nikdo, když jste, teda byla jste považována..... No jinak, koukám že nastupujete sama bez setry."
"Ano, Jane se odstěhovala do Kalifornie s druhou půlkou rodiny."
"A proč jste nejela s nimi." Tato otázka byla hloupá, ona to ví, vlastně všichni.
"Osobní důvody."
"Dobře, tady máte rozvrh hodin a pan Clarke si vás pak vezme do své třídy. Ještě pár otázek bych ale na vás měla, než vás úplně propustím. Posaďte se."
Sedla jsem si na židli. Bála jsem se dvou otázek a to kam jsem chodila na školu předtím a kdo je můj zákonný zástupce.
"Kam jste chodila předtím na školu?"
"No, vlastně nikam. Víte já jsem byla nedávno adoptovaná a předtím jsem měla individuální výuku." Řekla jsem, nevěděla jsem co jí mám na to odpovědět.
"Dobře tedy, když tady tak na to koukám, asi vás dalšími otázkami nebudu zatěžovat, zbytek se dořeší postupně, na to je čas. Tady máte klíček od skříňky a můžete jít. A za deset minut vás tady bude čekat pan Clarke."
"Dobře děkuju." Řekla jsem a vyšla z kanceláře.

Pan učitel Clarke mě přivedl do třídy. Všichni se na mě podívali, mezi žáky jsem viděla i Mika, Dustina a Lucase. Možná, že je lepší, že mně dali do nižší třídy, tedy do třídy s klukama, protože zcela upřímně, nic neumím, sotva vím co spousta věcí znamená.
"Tak třído, tohle je vaše nová spolužačka, Paige. Řekni nám něco o sobě." Všichni čekali co řeknu.
"No tak jmenuju se Paige a..." Nevěděla jsem co mám říct.
"Třeba odkud k nám přicházíš?"
"No, žila jsem nedaleko Hawkinsu a měla jsem individuální výuku. A..."
"No nebudeme tě trápit, běž si sednout támhle." Řekl a ukázal na zadní lavici. Kluci se na mě usmáli. Já jim také věnovala menší úsměv. Sedla jsem si do lavice a pan Clarke zahájil hodinu.

Dneska to bylo spíše takové úvodní, taky to byl první den školy. Šli jsme na oběd a já si sedla s klukama k jednomu stolu.
"Tak jaký byl první den školy Paige?"
"Na nic, když musíš každýmu lhát."
"Lhát?" Zeptal se Mike.
"No přeci jen tak na potkání nikomu neřeknu, že jsem ujetá holka z laborky co trpí amnézií a ještě před rokem nevěděla jak se jmenuje." Řekla jsem tiše, aby to nikdo jiný neslyšel.
"Chápu, promiň." Řekl Mike.
"Ne to je v pohodě, jen je tohle všechno pro mě nový." Na chvilku zavládlo ticho. Najednou jsem si něco uvědomila.
"Kde je vlastně Max?"
"No ona dneska zůstala doma, nebylo jí úplně dobře."
"Aha.."
"Ty nevíš co se stalo?"
"A co bych měla vědět?"
Kluci se na sebe podívali.
"Co se děje?"
"No, v ten den ve Starcourtu, jsme nepřišli jenom o tebe, ale Billy.. no umřel." Řekl Mike.
"Pro Max to byla hrozná rána. A ještě se museli přestěhovat a nemá to teď doma zrovna lehké." Řekl Lucas.
"To jsem nevěděla..." Řekla jsem a zadívala jsem se do stolu. Tohle jsem opravdu netušila, chudák Billy, chudák Max.

Po škole jsem šla sama domů, chtěla jsem se projít a kluci šli ještě něco řešit. Doma jsem našla nějaký přehrávač a sluchátka a cestou domů jsem poslouchala hudbu.
Když jsem dorazila před chatu, tak jsem si sundala sluchátka z uší a vešla dovnitř. Batoh jsem si položila vedle gauče a šla jsem do pokoje. Najednou zazvonil telefon. Přešla jsem k němu a zvedla to.
"Ano?"
"Ahoj, tak jaký byl první den ve škole?" Byl to Steve.
"Nevím jestli jsem neudělala chybu." Řekla jsem s menším zklamáním.
"Proč? Co se stalo?"
"Nic se nestalo, jen... Bude to pro mě těžký, na žádnou školu jsem předtím nikam nechodila."
"Hlavně v klidu, chytneš se a já ti kdyžtak s něčím pomůžu."
"Díky Steve."
"Nemáš za co."
"Tak jo, já už budu muset."
"Jasně. Tak se měj."
"Ahoj." Položila jsem telefon. Ten konec byl takový divný. Dlouho jsme se neviděli a já.... Nevím. Nejsem si teďka tím, co je mezi mnou a Stevem vůbec jistá.