Kouzelná kráska a Černé zvíře

8.

Marinette si ze stolu nandala na talíř, na co měla zrovna chuť.

Když dojedla tak se vydala do své komnaty.

Celou cestu byla zamyšlená, velmy zamyšlená. Myslela na dnešní večeři, na večeři s jejím Pánem.

Tikky, aby byla hodná tak ji pomohla Marinette uložit do lóže, nebo spíše protože ji to bavilo.

Ano pravda, Tikky si užívala Marinettinu společnost. Bavilo ji strojit, česat a povídat si s ní. Však nejvíce ji zajímalo, co si Marinette myslí o Černém Zvířeti.

„Tak co? Co si myslíš o našem Pánu?" Vyzvídala Tikky.

„Já...vlastně nevím. Nechci o tam mluvit." Vyhíbala se Tikkyna pohledu.

Tikky na se na ni zvědavě koukala.

„Já jsem už hrozně unavená." Už v košilce si lehla do postele.

Tikky se na ni pochybačně podívala. Na to, ji rychle vzkázala s milým hlasem, aby se krásně vyspala.

Marinette ji poděkovala a také ji popřála hezké snění.

Když Tikky odešla, Marinette si oddychla. ‚Konečně.' Marinette celou dobu pouze předstírala ospalost. Chtěla pouze být sama.

Byla zmatená s tohoto místa. Přišlo ji zvláštní, až neuvěřitelné že tu někdo může žít sám bez lidské interakce. A o kouzelných kwamiich už nemluvě.

Když přemýšlela o to že toto panství působí opravdu opuštěně, tak si i ona takto připadala. Chyběl ji otec. Přála by si aby tu s ní byl, nebo ještě líp aby byly u nich doma a ona by mu mohla vyprávět o dobrodružství které zažila.

A také by mu vyprávěla o Pánova zvláštním chováním.

‚Byl tak divný,' Říkala si Marinette

‚Jeho postoj, jeho chování a zvláště jak nechtěl abych ho viděla. To bylo velice nepříjemné. Nevím jestli to byla jen hra nebo je tak nemyšlení, že nechce abych na něj hleděla.'

Odfrkla si. ‚náfuka.'

Poté se přetočila na bok a s úsměvem začala dvěma prsti hladit polštář. ‚Ale byl roztomilí, když se tak zbrkle začal omlouvat, když mi omylem tikal.'

Poté se zamračila. „Ale křičet na mě nemusel." ,A osobní prostor mu jistě také nic neříká.' Při té vzpomínce si ji udělala kusí kůže.

‚A dost měla bych zkusit usnou,' Přetočila se na druhý bok. ‚a ne myslet na může,...kluka? Mládence?'

Marinette zavrtěla hlavou a přetočila se na záda.

Mezitím co se Marinette snažila usnou, tak na druhé straně paláce se Černé zvíře vybavovalo s Plaggem.

Pleggu, nemyslíš že jsem to setkání -Jako to říct slušně?- po***l?" (Pro ty které zajímá co je pod cenzurou tak je to slovo „pokazil";) )

„jestli máš na mysli, jak jsi na ni zvýšil hlas byl nepříjemní až k běda, tak myslím že ne."

„Děkuji ti za podporu, Pleggu." Řekl mu Adrien sklíčeně a naštvaně.

„Ale to nebyla ironie. Spíš jsi pokazil, jak jsi byl na ni milí a pozorní."

Adrien se na Plagga podíval s podzvednutím obočím, aby se ujistil že to myslí vážně.

‚Zdá se že to myslí vážně.' Pomyslel si Adrien.

„Chci být sám." Řekl Adrien Plaggovi.

„Tak se ji zbav."

„Ne, ty mě nechápeš. Chci být sám TEĎ." ‚Bez tvé společnosti.'

Plagg pomalu vrtěl hlavpu. „Adriene Adriene, copak ty nevidíš, co s tebou dělá?"

„Ale vím, vím to Plaggu. Celé dny na nic jiného nemyslí než na ni. Jak se po zámku prochází, s těma dámskými botkami, které pořád klepou." Na tváři se mu objevil úsměv. „Nenašlapuje potichu jako já. Líbí se mi to, protože slyším přesně kde je."

Černé zvíře zvážnělo. „Když jsme u toho nepozorovatelného, tak jsem si vzpomněl že potřebuju na lov."

„takhle se mi líbíš." Řekl šťastně Plagg.

...

Černé zvíře sedělo na tmavém hnědákovi.

Sice byla hluboká noc, ale Černé zvíře díky jeho zvířecím očím, dokázal vidět i přes tmu.

Zaklonil hlavu aby se mohl podívat na měsíc, dorůstal.

Při záklonu vydechl, tak mu z úst unikala pára.

Najednou měsíc zakryl mrak. Černé zvíře se s nádechem opět narovnalo.

Byl čas lovit, ve tmě nevidící, oběť.

Seskočil z koně a dopadl na měkký mech a jehličí.

Kráčel si to dál od svého koně.

Už nějakou tu dobu se tu procházel. Dělalo mu to dobře. Nemyslet na nic, pouze se řídit svými zvířecími instinkty. Cítit pod sebou nerovnou zem, dýchat studení vzduch, občas zaslechnout zaburácení větru.

Perfektní místo pro provětrání hlavy.

Několik metrů od Černého zvířete se ozval zvuk, prasknutí větve.

Černé zvíře se za tím zvukem prudce otočilo.

Byla tam srna.

Černého zvířeti oči, se zdály být ještě dravější než jindy.

Černé zvíře velkými neslyšitelnými kroky, se přemístilo proti větru, aby ho zvěř neucítila.

Když Zvíře bylo proti větru, tak se k oběti začalo pomaličku a nenápadně plížit. Přitom si protahovalo prsty, na kterých měl drápy.

Bylo k ní blíže a blíže, když najednou se srna otočila za zvukem, který pochytila.

Ale nebylo to Zvíře kdo udělat ten zvuk. Srna se otočila za zvukem, který byl přesně na opačné straně od Černého zvířete.

Takže srna byla k Zvířeti otočená zády.

To Zvíře využilo.

Rychle se k srně přiblížilo a drápy ji prořízlo hrdlo. Byla na místě mrtvá.

Černé zvíře srnu zvedlo na úrovni jeho očích. Dívalo se jak z jejího krku stéká krev a poté pomocí kapek, dopadá na měkký mech.

Zvíře z jejího krku uvolnilo své drápy. Tak srna dopadla bezvládně na zem.

Černé zvíře se podívalo na svoji zakrvácenou ruku.

‚Zvláštní nikdy předtím my nebylo -líto?- těch stvoření. Třeba měla nějakého svého srnce.'