Deadly Kiss [HS]

56

Harry Styles

Zpomaleně sleduju, jak mi automat připravuje už pátý kafe.

Nemůžu spát, nesmím. Co když se probudí a já tu nebudu moct být pro ni?

Zhluboka se nadechnu a hned na to vydechnu. Jednou rukou se opřu o pomalu rozpadající se automat a očima začnu těkat mezi tlačítky s různými nápisy. Vlastně se na ně ale vůbec nesoustředím. Jediné, co vnímám, je hlasitý tlukot mýho srdce, které je s každou vteřinou hlasitější a hlasitější. Mám pocit, jako kdyby ho mohl slyšet každý na míle daleko.

I přesto, že se snažím uklidnit, nevychází mi to. Pořád mám před očima obraz jejích očí, které pomalu ztrácí jiskru a mizí za víčky. Pořád vidím, jak její tělo přestalo reagovat na moji přítomnost. Pořád vidím, jak ji pomalu opouštěl život. Pořád cítím, jak mě její duše na chvíli opustila.

Cítil jsem prázdnotu. Cítil jsem se kurva prázdný.

Ten pocit, kdy si člověk začne uvědomovat, že přichází o někoho, na kom mu tak moc záleží. Kdy má v rukách celý svůj svět, který se pomalu rozpadá. Po těle se mi rozprostře husí kůže, ruce se mi začnou mírně třást.

Několikrát zakývu hlavou, abych tyhle myšlenky vytěsnil z hlavy a natáhnu se ke kelímku, který čeká na vyzvednutí už několik minut. Společně s ním se přesunu ke dveřím s číslem 17, kde leží ona.

Sluchátka v uších, rozpálené kafe v ruce. Moje špinavý Conversky mě dovedou do místnosti, kde to smrdí jako v každý nemocnici- dezinfekcí a všemožnýma dalšíma sračkama.

Svoje oči přemístím k posteli, kde leží její bezvládné tělo. Víčka má k sobě lehce přitisklé, tvář bledou jako stěna za ní. Její blond vlasy jsou mírně vlnité, jako vlny při přílivu. Ruce má položené podél těla. Jsou stejně bledé jako její tvář. Červeně nalakované nehty jsou díky tomu teď ještě víc viditelné než normálně.

Posadím se na židli vedle postele a kafe položím na menší stůl přímo před svůj deník.

Možná bych to ani neměl nazývat deník. Používám ho spíš na psaní písniček. Zrovna v posledních hodinách mám plno myšlenek, ze kterých se potřebuju vypsat, a tak mě nenapadlo nic jiného, než psát písničky. To mě vždycky bavilo. Dokáže to zaměstnat moji hlavu natolik, že nedokážu přemýšlet nad ničím jiným. A hlavně se můžu vypsat ze svých pocitů.

Dřív mi to připadalo jako sračka, ale čím víc jsem psal, tím víc jsem si uvědomoval, že to fakt funguje. A tak jsem psal dnem a nocí, dokud mi nedošly slova.

Když jsem potkal Arabelle, na chvíli jsem nedokázal psát. Nedokázal jsem se vypsat z emocí, protože jsem nevěděl, jak přesně se cítím. Na jednu stranu jsem ji nenáviděl, ale na tu druhou jsem se od ní nedokázal držet dál. Nebylo to tak, že bych ji nenáviděl bezdůvodně. Ta holka se mi dostala hrozně rychle pod kůži a já nestihl ani mrknout okem. Neskutečně mě to rozčilovalo. Nedokázal jsem se v její přítomnosti soustředit. Nedokázal jsem popsat svoje myšlenky nahlas. Najednou jsem měl pocit, že nedokážu normálně mluvit. Připadal jsem si jako idiot, který říkal naprostý sračky, které ani nedávaly smysl.

Moje hlava byla plná myšlenek na ni. Každou vteřinu jsem myslel jenom a jenom na ni. A to mě neskutečně vytáčelo. Nesnášel jsem na ni to, jak se dokázala dostat lidem do hlavy. Nesnášel jsem na ni to, jak se jí podařilo mě totálně zmást, totálně pomotat. Ta holka si to ani neuvědomuje, ale kurevsky mi zamotala hlavu.

A teď taky kvůli ní poslouchám Taylor Swift.

Špehoval jsem její účet na Spotify a našel playlist, kde má Taylor Swift a pustil si ho jen proto, protože mi připomíná ji.