Deadly Kiss [HS]

28

Arabella Ross

"Teď tady máme otázku na slečnu Ross." Řekne žena v modré košili a tím si získá veškerou mou pozornost. "Jak jste se vlastně dostala do této kapely? Přece jenom, Deadly Kiss je jedna z nejslavnějších, takže jste se musela asi hodně snažit, že?"

"Snažila jsem se, jak nejvíc jsem uměla, abych to místo dostala." Odpovím s úsměvem na tváři.

"Takže by se dalo říct, že to místo máte vydřené?" Zeptá se znovu.

"Spíš bych to řekla tak, že když chcete a opravdu si věříte, dokážete nemožné."

Pár lidí zatleská, někteří si začnou něco zapisovat do svých bloků. Pár z nich zase uchopí do rukou své fotoaparáty a několikrát si nás vyfotí.

Necítím se ani trochu komfortně, protože mě všichni upřeně pozorují a čekají na každé slovo, které vypadne z mých úst. Je mi nepříjemné i to, jak mě pozoruje žena v modré košili, není to zrovna přátelský pohled. Dokonce i Jenny, která stojí u dveří, kterými jsme s Harrym vstoupili, mě pozoruje zklamaně. Jako kdybych snad řekla něco špatně. Jako kdybych řekla něco, co jí nevyhovuje. Z toho všeho nátlaku si začnu jemně podupávat nohou, ale ne moc, abych nikomu neukázala svou nervozitu. Jediný, kdo to může postřehnout, jsem já. A možná taky Harry, ale to spíš pochybuju, protože ten muž se stará jen sám o sebe. Celou dobu se dívá před sebe a mně nevěnuje jediný pohled. Jak by si taky mohl všimnout toho, že se tady vůbec necítím dobře? Už několikrát mi dal jasně najevo, že se zajímá jen o sám sebe.

"Slečno Ross, máme na vás další otázku."

Nervózně otočím hlavu směrem tam, kde se nachází žena v úzkých černých šátek, na očích má brýle, které jí trochu zvětšují oči. Pozoruje mě tak přísně, její hlas se mi zarývá pod kůži jako žiletka. Nedokážu zahnat nervozitu, ještě víc se roztřesu.

"Ptejte se." Věnuji jí úsměv, snažící se nemyslet na to, jak hlasitě podupávám nohou. Doufám, že to nikdo neslyší, a že na mně není zjevné to, jak moc jsem nervózní. Jak moc mi je celá tato situace nepříjemná.

A přesně v tu chvíli ucítím jemný stisk na svém odhaleném stehnu. Oči rychle sklopím k tmavě červené sukni, která je jemně vyhrnutá nahoru kvůli potetované ruce, ozdobené všemožnými prsteny a černým lakem na nehtech. Plynulými pohyby míří směrem nahoru a pak zase dolů. Toto mě sice trochu uklidní, ale zároveň ještě víc znervózní.

Znervózní mě ten fakt, že by si toho mohl někdo všimnout a začít se ptát. Že by se Harry neostýchal ostatním říct, co mezi námi proběhlo. Ano, možná mám o něm špatné mínění, ale člověk nikdy neví, co se odehrává tomu druhému v hlavě a mám takový špatný pocit, že by byl schopný to využít proti mně.

Což je ta nejhloupější věc, co si můžeš myslet, Arabello. Proč by to měl zapotřebí?

Nevím, proč nad tím stále takhle uvažuju. Možná se mě takhle snaží můj instinkt varovat. Možná se mi tím snaží říct, že je Harry špatný člověk a měla bych se od něj držet co nejdál.

"Jestli chceš, můžu jim klidně říct, aby šli do hajzlu." Zašeptá mi do ucha tím svým hlubokým hlasem.

Své oči odtrhnu od ruky, která stále svírá moje stehno, k jeho nádherně zeleným očím. Nikdy jsem snad neviděla krásnější oči než ty jeho. Vždy mě naprosto pohltí a já se potom v nich jen topím. Ani ty moje nejsou zdaleka tak krásné a plné života jako ty jeho.

"Proč bys to dělal?" Zeptám se polohlasně.

"Protože vidím, že ti není dobře." Odpoví, jako kdyby to snad pro mě nebylo očividné.