Deadly Kiss [HS]

41

Arabella Ross

Když se konečně dostaneme k místu, kde chtěl Harry celou dobu jít, přijdu o veškerý dech.

To snad nemůže být reálné.

Obraz hraje všemožnými barvami, hlavně teda modrou, fialovou a žlutou. Nachází se na něm dva lidé, pravděpodobně pár, který stojí blízko u sebe a objímají se. Vypadá to, jako by ta žena uklidňovala muže, který se k ní tiskne. Tváří se dotýká té její a vypadá to, jako kdyby se jí omlouval. Jako kdyby se styděl za něco, co provedl.

"Co je tohle za obraz?" Hlavu otočím směrem do strany, kde stojí Harry.

Když se na něj zadívám, zaregistruju, jak pozorně obraz pozoruje. Jak krčí obočí, přivírá oči. Jednu ruku má složenou na hrudi, tou druhou se o ní opírá a mezi prsty jemně svírá svůj spodní ret. Opatrně po něm přejíždí, jako kdyby byl z porcelánu. Jeho prsteny při tomto pohybu potichu cinkají.

Okolo nás se nyní ještě víc roznese světlo, které proniká ze skleněných oken. Slunce, které právě vychází, svítí přesně na místo, kde stojí obraz a dává mu živější nádech. Oranžové paprsky se sjednotí se žlutými částmi malby, ty chladnější barvy popožene k životu. Právě teď vypadá ještě krásněji než předtím.

A to jsem si myslela, že už to víc nejde.

"Tenhle obraz není můj oblíbenej, vlastně ho vůbec nemám rád." Pronese po chvíli, stále sledující malbu na bílé zdi se zlatými ornamenty.

Povytáhnu obočí.

"Tak proč jsi mě k němu zavedl?"

"Skrývá se v něm zpráva, kterou ti dlužím." Své oči konečně přemístí ke mně. Nedívá se na mě ale tak, jako vždycky.

Tentokrát je to jiné.

Zranitelné.

"Jakou zprávu?" Zeptám se šeptem, protože z nějakého důvodu nedokážu mluvit normálně.

"Jdi k němu blíž a hned to zjistíš." Pobídne mě svými slovy.

Pomalu a nejistě se tedy vydám k obrazu, který si získal veškerý můj obdiv a zastavím se jen kousek od něj. Očima přejíždím po všemožných částech malby, ale žádnou zprávu tam nenajdu.

"Koukni níž." Napoví mi.

Udělám, jak mi řekne a očima sjedu níž. Dostanu se ke štítku, který se pod obrazem skrývá a pozorně se na něj zaměřím.

Deborah Nell. Omluva.

Několikrát zmateně zamrkám, než se otočím zpět Harryho směrem.

"Co mi tím chceš říct?"

"Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, aby ses mi neomlouvala? Že to jsou zbytečný slova, kterých můžou druzí lehce využít?" Zeptá se.

Pamatuju.

Přikývnu.

"Nikdy jsem se nikomu neomluvil, neměl jsem k tomu důvod. Nebo to jsem si aspoň myslel." Pokračuje. "Když jsem ale potkal tebe, všechno jsi v mojem životě začala zpochybňovat. Když jsem se k tobě nezachoval nejlíp, někde uvnitř mě jsem měl takový divný pocit."

Svědomí.

"Víš, jak jsem ti včera říkal, že mě nikdy neužíralo svědomí?" Odmlčí se a počká, až zase přikývnu.

Když tak udělám, pokračuje.

"Lhal jsem. Kdysi jsem udělal něco, za co mě moje svědomí málem zničilo. A právě proto jsem si řekl, že už se nikdy nenechám ovlivnit svýma emocema.. Dokud jsi nepřišla ty." Oči zabodne do těch mých.