Deadly Kiss [HS]

24

Arabella Ross

Nepěknou situaci? Tomuhle on říká nepěkná situace?! Tato situace je přímo v háji. Jsem ztracená, v pasti.

Hlavou mi běhá nespočet myšlenek, všechny se týkají jeho.

Pozoruju, jak se ke mně pomalu přibližuje, zato já se ani nehnu. Zůstanu sedět na místě, pouze ho sleduju. Sleduju každý jeho pohyb, každou emoci, která se mu mihne ve tváři.

"Proč jsi tak najednou tichá? Jsem spíš zvyklej na tvoji prořízlou pusu." Rýpne si.

Udělá další krok ke mně, nyní stojí přímo před mými koleny. Očima těká mezi mýma očima a nohama, které se dotýkají jeho podbřišku. Nic nenamítne, pouze čeká na mou reakci.

"Chceš mě pustit k sobě blíž, Arabelle? Chceš, abych ti udělal přesně to, co jsem ti udělal nedávno? Chceš znova cítit moje rty na krku? Nebo tentokrát někde jinde?" Na tváři mu při těchto slovech pohrává šibalský úšklebek.

Zahráváš si se mnou, Harry, a to se mi nelíbí.

Aniž bych si to uvědomila, mírně roztáhnu nohy, aby měl přístup mezi ně vstoupit. On využije této akce a ihned se ke mně natiskne. Automaticky si obmotám nohy okolo jeho pasu, on mi rukama sevře stehna.

Jeho doteky pálí jako oheň, chvíli příjemně, následně jako žhnoucí žár. I přesto, že jsou to pouhé dotyky, vnímám je všemi smysly, všemi nervy v těle. V tuto chvíli nedokážu používat hlavu, pouze se řídit svou touhou.

"Věděl jsem to, levandule. Věděl jsem, že to cítíš stejně." Zašeptá proti mé kůži na krku.

"Co cítím stejně?" Zeptám se naprosto omámeně.

"Tu nutnost být v mojí blízkosti. Tu nutnost cítit moje doteky. Věděl jsem, že mě chceš tak moc, jako já tebe." Šeptá to tak zranitelně, jako kdybych nad ním teď měla snad nějakou moc.

Já sama si připadám naprosto bezmocně. V jeho spárech nedokážu myslet racionálně, nezmůžu se ani na jediné slovo. V jeho přítomnosti dělám šílené věci. Věci, které bych nikdy v životě neudělala. V jeho přítomnosti se cítím jinak. Cítím se živá. Cítím se chtěná. Cítím se něčím výjimečná.

Netuším, proč se tak zrovna cítím u něj, když on není zrovna člověk, u kterého bych mohla hledat útěchu, ale je to tak. Když jsem měla ten panický záchvat, jedině v jeho náručí jsem se cítila v bezpečí. Když mi kreslil třešeň na záda, cítila jsem se v bezpečí. Ano, Charlotte a Ben mi taky pomáhali a rozhodně mě dokázali uklidnit, ale z Harryho vyzařuje taková energie, kterou nedokážu nijak popsat. Je to energie, která mi dává život a zároveň útěchu.

Je to zvláštní a nedává to vůbec žádný smysl, ale to nic v mém životě od té doby, co do něj vstoupil Harry. Obrátil ho celý vzhůru nohama, až se kolikrát divím, jak se to vůbec mohlo stát. Jak je vůbec možné, že mi někdo může toho tolik dát? Alex nikdy nebyl člověk, který by se ke mně takhle choval a to jsme spolu chodili už nějakou dobu. S Harrym se znám poměrně chvíli a dokázal mi vynahradit to, co jsem ve svém vztahu nikdy nedostala.

A nejvtipnější na tom všem je to, že s Harrym ani nic nemám. Nejsme spolu, ale přesto mám pocit, jako kdybychom byli spolu něčím propojení. Nějakým neviditelným poutem, které nás od sebe nedokáže držet dál. Které se nás snaží držet pohromadě.

Nemám nejmenší tušení, proč to tak je, známe se fakt hodně krátkou dobu. Ale i přesto na něj pořád nedokážu přestat myslet. Ty dva měsíce, kdy jsme si každý šel svou cestou, jsem nad ním pořád přemýšlela. Pořád jsem si promítala ten večer a i přesto, že mě svým návrhem neskutečně vytočil, část mě to možná i chtělo.