Deadly Kiss [HS]

47

Arabella Ross

Harry je pořád stejný člověk, i přesto všechno, co dělá. Nemůžu ho soudit za minulost. Nemůžu ho soudit za to, jak se rozhoduje, jak se rozhodl.

Neznám celý jeho příběh, pouze část. A i když mě to děsí, chci vědět víc. Chci mu porozumět. Chci vědět, co ho donutilo se zachovat tak, jak se zachoval. Co ho donutilo se upsat do něčeho takového.

Co bych to byla za člověka, kdybych se ho pokusila soudit? Ani já samotná nemám zametené před vlastním prahem. Nebylo by to ode mě fér.

Nebudu lhát, děsí mě tato část jeho tváře. Připomíná mi to dávné léta, které jsem se snažila pohřbít hluboko v sobě. Připomíná mi to minulost, na kterou se ze všech sil snažím zapomenout.

A když už se mi to konečně dařilo a já začala být trochu šťastná, všechno se to vrátilo.

Neviním Harryho, ale sebe. To já sama chtěla, aby mi řekl pravdu. To já chtěla, aby mi to všechno ukázal. Vlastně se docela divím, že mi dovolil nahlédnout pod jeho masku. Vždy byl ohledně toho tak chladný a odtažitý. Nechtěl, abych o něm něco věděla.

A teď vím jednu z podstatných částí.

Co mě ale děsí víc, je to, co přede mnou ještě skrývá. Protože mi je jasné, že to není všechno. To, co jsem se zatím dozvěděla, je teprve začátek. Vím to, cítím to.

Večer jsem nad tím hodně přemýšlela, v hlavě mi kolovalo tisíce myšlenek. Po tom všem, co jsem viděla, jsem nedokázala spát. Nakonec jsem došla k závěru, kterým se budu řídit.

Neuteču od toho všeho jenom proto, že mám strach. Chci to celé pochopit, chci pochopit jeho. Určitě měl důvod, ke všemu. Já jenom musím zjistit, jaký.

"Tak jo, ptej se." Pobídne mě Harry, který sedí na koženém křesle hned naproti mně.

Vybrali jsme si místo, kde nikdo nebude, abychom mohli všechno probrat v klidu. Kluci hrajou karty ve vedlejší místnosti, kde se nachází velký gauč se stolem, takže se nemusíme bát, že nás budou rušit. Veškeré potřebné věci mají tam, takže za námi nemají potřebu chodit.

Nebo teda doufám. V tuto chvíli si přeju, abychom tady byli jenom já a Harry.

Jsme na cestě do Dallasu, nedokážu ani slovy vyjádřit, jak moc se tam těším. Možná to říkám u každé zastávky, ale nemůžu si pomoct. Už jako malá jsem toužila cestovat a teď se mi to doopravdy plní. Nemůžu tomu uvěřit.

"Fajn." Přikývnu. "Jak dlouho už tohle děláš?"

"Myslíš box? Od sedmnácti." Odpoví okamžitě.

"Jaký byl důvod?"

"Potřeboval jsem peníze." Pokrčí rameny.

"Na co?"

"Na co mají lidi asi peníze, co?" Lokty se opře o stůl a nahne se blíž ke mně.

"Na spoustu věcí. A právě proto se tě ptám."

"Potřeboval jsem uživit svou rodinu." Odpoví nakonec, oči sklopí ke stolu.

"A ti jsou teď kde?"

"Je mrtvá." Řekne po chvíli.

Zarazím se. "Teď ti asi nerozumím."

"Moje jediná rodina byla Jane." Vysvětlí mi.

"Tvoje matka?" Zeptám se.

"I tak by se to dalo říct." Přikývne s menším úsměvem na rtech.

"Počkej, takže ona nebyla tvoje pravá matka?" Snažím se to pochopit.