Deadly Kiss [HS]

10

Arabella Ross

"Budeš pořád tak pozorovat ten autobus, nebo do něj konečně nastoupíš?" Zašeptá Harry v blízkosti mého ucha. Nečekala jsem ho u sebe tak blízko a to je taky důvod, proč jsem mírně poskočila.

Naposledy se otočím k Charlotte, která se ke mně pomalu rozejde a položí mi ruku na rameno. Na tváři se jí objeví úsměv plný podpory. "Je to jen chvilka, určitě to zvládneš."

"Vlastně pojedeme několik hodin."

Charlotte obrátí oči v sloup a přes mé rameno se zadívá na Harryho, kterému určitě na rtech pohrává úšklebek. "Mlč, Stylesi. S tebou se nikdo nebaví."

Taktéž se k němu otočím, krev ve mně přímo vaří. Nechápu, jak mě někdo dokáže tak moc štvát. On je snad první člověk, kterého takto nemůžu vystát. Teď jde o to, jestli nemůžu vystát jeho aroganci nebo způsob, jakým mě přitahuje. Pravděpodobně obojí.

Harry zvedne ruce do obranného gesta. "Klid, Pocahontas, jenom říkám." Mrkne na ni.

Charlotte přemístí své oči zpět ke mně, její výraz změkne, když zahlédne mé oči plné nejistoty a nervozity. "Klidně můžu Jenny říct, aby pro jednou udělala výjimku a ty bys mohla jet s námi."

Moment.

"Kdo je to s námi?"

"Charlotte, Ari, ahojte!" Ozve se za námi hlas, který je udýchaný a plný spěchu. Pravděpodobně taky nestíhal, nebo možná dokonce zaspal.

Už jen podle hlasu vím, o koho se jedná. Připadá mi to jako věčnost, co jsme se viděli. Přitom je to pouhých pár dní. Otočím se za hlasem a s úsměvem na tváři na něj kývnu. "Ahoj, Adame."

Jsem ráda, že ho nakonec přijali na místo fotografa, opravdu si to zasloužil. Sice jsem neviděla žádnou jeho práci, ale jsem si jistá, že když ho vybrali, že je opravdu talentovaný. Když jsme se poprvé potkali, bylo vidět, že tuto práci bere vážně, a že opravdu stojí o místo fotografa.

A teď tady stojí, s úsměvem od ucha k uchu a fotoaparátem okolo krku.

Adam k nám blíž přistoupí, v jedné ruce svírající kufr a v té druhý telefon. "Jsem rád, že jsem tady. Nečekal jsem, že mě přijme. Chvíli to totiž vypadalo, jako kdyby snad ani nechtěl, abych jel.. Ale nemůžu se na to dívat takhle, protože tady stojím a za chvíli nastoupím do támhle toho autobusu." Prstem ukáže na autobus s číslem osmnáct. "Takže je všechno fajn."

"Jsem ráda, že jsi tady." Pronesu upřímně.

"Já jsem rád, že ty jsi tady." Usměje se, pak mu ale úsměv zmizí, když si všimne Charlotte, která si ho podezíravě prohlíží. "Samozřejmě jsem rád, že tu jste obě, tebe akorát moc neznám." Promluví k ní.

"Asi ti odpustím." Věnuje mu šibalský úsměv.

"Už skončil váš čajíček o páté? Protože já už bych kurva rád nastoupil a jel." Zahřmí za námi chraptivý hlas s britským přízvukem, který patří Harrymu.

Všichni tři si věnujeme otrávený pohled, Charlotte nezapomene obrátit oči v sloup. Ti dva se rozejdou směrem k autobusu číslo osmnáct a já udělám pár odvážných kroků k Harrymu, který mě pozoruje, jako kdybych snad provedla něco nelegálního.

"Nemusel jsi čekat, došla bych sama." Poznamenám mírně podrážděně.

Vždy zničí všechno dobré a zaplní to chaosem. Nikdo mu neříkal, aby čekal venku, než se rozloučím s Charlotte. Mohl jít už klidně do autobusu, já mu nepřikázala, aby zůstal venku a čekal na mě.