willow✔️

18.

Netuším, kolik hodin přesně bylo, když jsme se vrátili do chaty. Nicméně to mohlo být něco kolem čtvrté, když jsem ulehal do postele, unavený na dřeň, vymrzlý z té vody a obšťastněný všemi těmi okamžiky. Stále víc se stával středobodem vesmíru, v němž žiju. Stále víc se zabydloval v mém srdci a já tušil, že ačkoliv se cítím tak skvěle, přijde pád, který mě uvědomí, a který budu prožívat mnohem více, než normálně. Když mi popřál dobrou noc, odpověděl jsem mu se zadumaným tónem, protože ta myšlenka, že dřív či později ten pád přijde, mě nenechávala ani trochu chladného. Bál jsem se toho, ostatně jako všeho ostatního. Nejhorší na tom však bylo, že jsem nemohl tušit, kdy přijde. Něco mi ale napovídalo, že to přijde dřív, než by se mi líbilo. A že mě to zlomí.

Nakonec jsem usnul kolem páté ráno, když se venku začalo rozednívat s myšlenkou na jeho rty na těch mých. S myšlenkou na jeho promočené tělo, kterak leží na mole vedle mě a dívá se se mnou na hvězdy. Jak nás objímá chladnější vzduch hluboké noci a obklopují nás jen stromy. S myšlenkou na jeho hlas, který mi našeptával krásná slova. Uvědomil jsem si však, že ačkoliv to naznačoval – stejně jako já – nikterak mi ta dvě slova ještě neřekl. Možná to ani nebylo potřeba. Z jeho slov jsem to chápal.

Budíček přišel mnohem mnohem dříve, než by se mi líbilo. V sedm už se začaly ozývat první hlasy a v osm hodin ráno nás přišla vzbudit moje mamka, že je snídaně na stole a zbývají tam už jen porce pro nás dva. Důvodem, proč nás však budila tak brzy, nebyla snídaně, ale to, že se rodiče rozhodli dnes večer zapálit krb v obývacím pokoji. Nebyl zabudovaný ve zdi tak, jak bych si představoval u krásné chaty, ale spíš to byla kamna v rohu místnosti, které byste jistě přehlédli. Důvodem byla nejchladnější noc tohoto léta a vzhledem k tomu, že jsme byli poblíž hor – rozhodně jsme byli na vysokém kopci – měla přijít i bouře. Otcové venku sekali dříví a potřebovali každou pomocnou ruku.

Po snídani jsem se tedy převlékl, jak se slušilo a patřilo a šel ven pomáhat. S letmými pohledy jsme si jeden druhého nenápadně prohlíželi a pokaždé si uštědřili skrytý úsměv v koutcích našich úst. Pokaždé, když jsem cítil jeho modré tůně na svém těle, jsem se neovládl a usmál se ještě předem. Kupodivu nám práce šla ale od ruky všem. Dokonce i Livie se zapojila a já ji nepoznával.

Dívka nebyla nikterak namalovaná a neměla na sobě oblečení, které by působilo jako z nějakého fashion magazínu. Zvolila obyčejné růžové tepláky, bílé tílko, ačkoliv si později doběhla pro stejně zbarvenou mikinu, protože venku panovala opravdu chladné počasí, připomínající mi podzim. Vlasy si zadělala do drdolu a bez jakýchkoliv jízlivých poznámek pomáhala špalky skládat do beden.

Samozřejmě, že chata byla vybavena i topeními, ale v dolním patře žádná nebyla. Jen první a druhé patro. Trevorův otec, sekající špalky, nám vysvětlil, že obě patra prošla rekonstrukcí před dvěma lety. Rozsáhlou rekonstrukcí, ale ani tak firma nemohla sehnat kupce pro budovu, protože byla z ruky. Tento rok to vzdala a rozhodla se ji využívat tímto způsobem. A mně to vlastně vůbec nevadilo, protože tohle byla otcova vítězná cena, kterou jsem si opravdu užíval. Nesla v sobě totiž překvapení hlavně pro mě.

Špalky jsme po hodině a půl skládání a odnášení do obývacího pokoje měli hotové a všichni se povinně vydali dát rychlou sprchu. Všichni včetně mě a Trevora, který žadonil, aby mohl jít do sprchy se mnou, což jsem samozřejmě rázně zamítl. Přísahal mi, že ho moje tělo nikterak neznechutí a že si ho užije ze všeho nejvíc, ale ani to mě nepřesvědčilo. Prostě jsem to teď nemohl dovolit. Strach z toho, že si to nakonec rozmyslí, byl opravdu veliký.

Když jsem vyšel z koupelny, venku se strhl liják, obloha byla zatažena tak, jako by ani nebylo teprve dopoledne a ve mně to vyvolalo chuť sejít dolů do knihovny. A tak teď kráčím po schodech dolů do knihovny, kde si vyberu nějakou knihu. Vím, že nebudu mít čas ji nijak číst, když mi bude Trevor dělat společnost, ale chtěl jsem se tak nějak připravit na ten přicházející pád. Pocit, s nimž jsem usínal, se mě totiž celou dobu držel. Jako bych dokázal předpovědět, že už se to blíží. Nebyl a stále nejsem přesvědčený o tom, že vím, co se to děje. Třeba se mýlím.