willow✔️

3.

„Už před tím jsem si všiml, že se od skupiny držíš dál," namítá, když se mnou uzavírá skupinku turistů, která vyráží od vyhlídky směrem zpět. Máme se jít ještě podívat k jezeru, na které jsem hodně zvědavý. A také jsem zvědavý, kudy se tam vlastně půjde.

K mé libosti či nelibosti – já sám nevím, jak to mám pobrat – se ke mně připojil Trevor, který jak se zdá, se o mou osobu opravdu zajímá. Proč by mě jinak začal sledovat na instagramu? Neznáme se prakticky ani den a on se tváří, jako by se mnou měl společného víc, než s kýmkoliv jiným. Neříkám, že mi to nelichotí, ale přijde mi, že je to všechno moc rychlé. Mám načteno spoustu knih o socializaci a v každé z nich se píše o času.

V patnácti, kdy jsem si pomalu začal uvědomovat, že holky asi nebudou to pravé ořechové, jsem si začal říkat, co je se mnou špatně, že si nedokážu najít kamarády. Utěšoval jsem se představou, že jsem zkrátka inteligentnější, než ostatní deváťáci – což se mnohdy zdálo spíše jako fakt. Přiznám ale, že jsem se většinu času cítil osamělý. Chtěl jsem se někomu svěřit se svými pocity a náladami. Chtěl jsem se svěřit s tím, že mi chybí jakýsi rodinný kontakt. Nikdo tu však nebyl. Ve škole jsem dětem přišel k smíchu. Byl jsem nerd s vyznamenáním a na tom se nic nezměnilo. Upřímně jsem se kvůli tomu nenáviděl a jeden čas i bojkotoval svoje vlastní přesvědčení, že vzdělání je základ k úspěchu.

Tahle část života se mě drží doteď. Mívám stavy a dny, kdy o sobě, jako o člověku pochybuju. S přibývajícím věkem a počtem zkouknutých seriálů mě to bere čím dál míň, ale i tak si občas neodpustím myšlenku, jaké to je mít aspoň jednoho člověka na všechno. Na svěřování se, na pomlouvání, na přespávačky. To všechno jsem v Ohiu měl, ale tady, v Greyshieldu, jako by mezi místními a mnou byla bariéra. Záviděl jsem svému bratrovi, že si dokázal tak rychle najít přátele. A nenáviděl jsem ho za to, že byl mezi nimi dokonce oblíbený. Člověk asi musí jen skvěle vypadat a mít v hlavě totální sračku, aby byl oblíbený.

„Proč?" položí mi otázku, s níž se snažím vypořádat prakticky od útlého věku. Proč. Je to taková ta otázka pro všechno. Proč jsi vařila zrovna tohle a ne támhleto? Proč čteš zrovna tuhle knihu? Proč se vyhýbáš sociálnímu kontaktu?

Odpověď je jednoduchá. Mám strach. Znám ty řeči o tom, že strach se musí překonávat, jenže já jsem strašpytel a nebojím se to přiznat nahlas. Mám hrůzu z konverzací s lidmi, protože se neustále bojím, že něco podělám. A čím větší strach mám, tím větší je jistota, že to doopravdy podělám. Proto se s nikým nebavím jako první. A jak se zdá, alespoň na škole, nikdo nemá zájem o to zapříst se mnou rozhovor. Tudíž takhle žiju. To jsem já. Je mi milejší koukat na seriály, číst knížky a žít tisíce jiných životů, než abych žil ten svůj vlastní.

„Už jsem ti řekl, že jsem asociál," odpovídám. Mělo mu to dojít, když viděl počet sledujících. Mám jich asi sto. Není to zrovna špatné číslo, ale když to porovnám s ostatními ze třídy, je to obrovská bída. V tom je další problém. Rád porovnávám svoje vlastní věci s věcmi ostatních. A nikdy mi nepřijdou tak skvělé, jako těch ostatních. Neříkám, že žárlím, jen se mi prostě zdá – i když má ten dotyčný úplně stejnou věc jako já – že září v mnohem lepším světle. Ačkoliv si hraju na to, že mi nevadí být za nerda, sráží to moje sebevědomí z nuly na záporná čísla. „Nemám rád konverzování s lidmi."

„To tě ale nejspíš naseru," pokračuje dál, aniž by dbal na to, co jsem mu řekl. „Přijdeš mi ze všech těch lidí tady daleko nejzábavnější. A moje instinkty se nikdy nepletou, takže si myslím, že na ty dva měsíce z nás budou nejlepší kámoši."

„Já si kamarády nedělám," což není tak úplně lež, ale hlavně to není pravda v jeho případě. Chci mu být blíž, opravdu ano. Ale rozhodně jiným stylem, protože se mi fakt líbí a jsem dospívající panic s mokrými sny o sexy hercích. Ten poslední byl o Cody Christianovi z Teen Wolf. „Obzvlášť ne pak nejlepší."