4.

279 22 1
                                    

Když vám někdo řekne, že působíte jako velké jezero, jehož vodní hladina je neprozkoumaná část a vás voda láká, abyste do ni skočili a prozkoumali každičkou píď, je to nejspíš něco, co byste měli brát jako kompliment. A já to tak na jednu stranu beru, jenže na tu druhou stranu se mě to i hluboce dotýká. A to zejména proto, že po tvrzení, že se zajímá o psychologii, si připadám jako pokusný králík, kterého chce rozpitvat, aby zjistil, co sebou ta pitva přinese. Je to alarmující pocit, který nevím, jak mám zastavit.

Pozoruju vodní hladinu, od níž se odráží paprsky slunce. Docela mě to oslepuje, ale nevadí mi to. Uklidňuje to mou mysl společně s písní willow, kterou jsem si znovu pustil do sluchátek. Snažím se odrazit ten nepoznaný pocit, který třímá v mém břiše z toho, co mi řekl. Připadám mu jako to jezero. Připadám mu stejně tak zářivý, jako ta vodní hladina a jeho zajímá, co je pod ní. Co já v sobě skrývám. Obávám se však, že kdyby na to přišel, už ho to zajímat nebude.

A asi bych se měl trochu sebrat, protože už tu sedím přinejmenším hodinu o samotě, kousek dál od celé skupiny, která se uvelebila na molu. Podle všeho je tu signál, takže většina je na mobilu. Dokonce i rodiče, kteří se však mezi sebou baví. Jediný, kdo je od nás všech ještě dál, je Richard, který si lehl a nechává na sebe proudit slunce, které se vyjímá na třpytivé obloze. Dnes je opravdu krásný den. Stvořený pro rozjímání u vody.

Abych pravdu řekl, kdyby takhle probíhaly celé ty dva měsíce, vůbec bych se nezlobil. Ačkoliv jsem obklopený lidmi, které neznám, nevadí mi to, protože mě nikdo – až na Trevora – nenutí o ničem přemýšlet. A dokonce i rodiče se mi po pár hodinách dobré společnosti zdají mnohem více uvolnění, než tomu bývá normálně. Dá se to ale pochopit. Jsme daleko od města a od veškerého stresu a humbuku. Všechno je tu daleko vyrovnanější.

Prohrábnu si kadeře, protože cítím, že ačkoliv tu není takové teplo, jako ve městě, stýká mi z nich pot přímo do tváře, což není nikterak příjemné. Připadám si docela jako nějaká hlavní postava nového seriálu. Což je i jaksi můj sen. Stát se jednou hercem. Řekněme, že i to je jedním z hlavních důvodů, proč koukám na tak velký počet seriálů. Zkoumám jednotlivé herecké výkony. A musím podotknout, že zatím nikdo netrumfl dva herce, kteří jsou něco jako ztělesněním dokonalosti.

Prvním je Dylan O'Brien. Není to zrovna můj typ, ale v druhé půlce třetí série Teen Wolf schytal dvojroli. Přece jen sarkastický Stiles z prvních dvou a půl sérií byl skvělý, ale v druhé půlce třetí série dokázal, že není jen ten vtipný článek. Hrál padoucha, do kterého jsem se zamiloval. A asi to bude znít divně, ale jako Void Stiles mi přišel daleko přitažlivější, než kdykoliv před tím. Nemluvě o tom, že obě role zahrál naprosto bravůrně. Po The Maze Runner jsem se pak přesvědčil, že co se týče jeho hereckých schopností, je opravdu skvělý. Něco jako můj vzor.

Číslem jedna je pro mě ale Nina Dobrev. V upířích denících takřka od konce první řady hrála dvojroli Eleny a Katherine. A bude to znít divně, ale ačkoliv je hrála jedna herečka, já je bral jako naprosto dvě rozdílné osoby. A asi fandím padouchům, protože Katherine Pierce pro mě byla naprostá ikona a já ji miloval. To samé se však nedá říct o Eleně, kterou jsem nenáviděl. Nedokážu vysvětlit přesně proč. Zastávám totiž názor, že na záporných postavách je daleko více zajímavostí, než na těch kladných. Mají za sebou opravdu silný příběh, který nikoho nenechá chladného, a přesto žijí a rvou se se životem jako lvi. Elena pro mě byla ufňukánek takřka od začátku toho seriálu až do konce.

Možná jsem se teď shodil před některýma očima, ale nezáleží mi na tom. Je to můj názor a za tím si stojím.

Ale právě díky těmto hercům si přeju dostat se na hereckou školu a dokázat hlavně sám sobě, že na to mám. Uvidíme, kam mě můj osud zavane. Ve škole k mé smůle žádný dramatický kroužek není a i kdyby byl, myslím si, že ze studu bych se nepřihlásil. Škola je bojiště a divadlo sama o sobě.

willow✔️Where stories live. Discover now