willow✔️

17.

Dny ubíhaly tak rychle, že jsem vlastně ani neregistroval, jak moc mi čas proplouvá mezi prsty. Další čtyři dny se nesly ve stejném víru, jako jiné. Ráno vstát, dojít si na snídani a pak vymyslet aktivitu, během které se budu moci zabavit na celý den. Společnost mi po většinu času dělal právě Trevor. Oba jsme se chovali přátelsky, ale občas mu z pusy uletělo něco – většinou nějaký kompliment (musím se naučit ty komplimenty přijímat, jinak budu brzy za blázna) – co ostatní zarazilo. Pokaždé jsem to dokázal zahrát do autu, jako by se nic nedělo, ale před Richardovýma očima se to zkrátka schovat nedalo.

Proto, když se o pár hodin později po Trevorovu komplimentu, jak strašně hebké vlasy mám, se mnou sešel v knihovně a řekl mi, že ví, že se něco děje a že svou nabídku myslel smrtelně vážně, neušlo mi, jak strašně zaujatý celým tímto vývojem byl. Ovšem respektoval jsem naši domluvu – s Trevorem – a tak jsem mu nepověděl o tom, jak si každý večer Trevor lehá ke mně, dívá se mi do očí, mluví potichu, jako by se bál, že ho někdo uslyší a ze všeho nejradši propůjčuje svou chuť mým rtům.

Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Zdálo se to neuvěřitelné. A pořád jsem ještě nepřišel na vzorec, který by mi vysvětlil, co se to vlastně děje. Ani jeden jsme to nechápali, ale oba rozdílnými směry. Zatímco Trevor nechápal, kde se v něm všechny ty city braly, já nechápal, proč se v něm vzaly zrovna k mé osobě. Jak to, že ze všech lidí tady, se mi zalíbil právě on – to bylo jednoduché zodpovědět, zkrátka byl můj typ – a proč ke všem čertům on moje sympatie opětoval. Byl postavený o mnoho výš, než já. Jak fyzicky, tak mentálně. Měl to v hlavě – až na svoje city – uspořádané, věděl za čím jde a hlavně věděl, kdo je. Já taky vím, jaké mám cíle a co chci v životě dokázat, ale ještě jsem nerozluštil hádanku jménem Chris. Nevěděl jsem, jakou hodnotu má moje osobnost a co pro každého ze všech lidí, kteří jsou mi blízcí, znamenám.

V naší rodině se city zkrátka neprojevují. Ano, občas rodiče vyjádří dárky, jak nás mají s bratrem rádi, ale prakticky nikdy jsem je neslyšel říct přímo do očí, že nás mají rádi. Nikdy sami sobě nepověděli ta dvě kouzelná slůvka, jako by to bylo tabu. Nikdy nemluvíme o tom, jaký pocit z něčeho máme. A jak se zdálo, zbývajícím třem členům rodiny to vyhovovalo, ale já chtěl něco jiného. Chtěl jsem s nimi mluvit o tom, co mě na všech štve a co mi naopak dělá radost. Jenže to se v rodině zkrátka asi nenosí.

Od Trevora jsem si potvrdil tu doměnku, kterou mi do hlavy nasadil Richard. Jeho otec nebyl ani za mák podporovatelem LGBT komunity. Spíš protestoval proti tomu. Rozhodně si nepřál, aby jeho syn do téhle komunity zapadal, ovšem jak se zdálo, jeho přání nebylo vyplněno, protože se mi později svěřil, že už možná ví, co celou tu dobu potlačoval a co já jsem uvolnil. Že je bisexuální mi prakticky došlo ihned, ale nechtěl jsem působit zase jako chytrolín. Takže jsem mlčel a poslouchal ho.

Já se na oplátku rozpovídal o svém životě. Bylo mi to proti srsti, to nepopírám, ale říkat to jemu bylo rozhodně snazší, než kdybych se to pokusil říct komukoliv jinému. Pověděl jsem mu o panických atakách, i o tom, že mě většinu času na škole kluci šikanují. Pověděl jsem mu i o svém dětství v Ohiu a o tom, jak moc bych se tam chtěl vrátit zpět. Tam totiž byla moje rodina v pořádku. Nebo spíš jsem méně vnímal, jak moc se od nich odlišuju. Držel mě u toho za ruku a sliboval mi, že po tomto létě náš vztah nevztah neskončí. Opakoval mi to každý den před spaním. A já mu to pořád nevěřil.

Ač chtěl sebevíc tomu dostát, v cestě mu stála rodina i Rachel. Ano, mohl to tutlat, jenže to mi nepřijde spravedlivé vůči té holčině. Trevor to omlouvá tím, že by ji to vlastně ani nevadilo, protože spolu vůbec nespí – což byla první narážka na sex – ale mě to zkrátka nedalo. Navíc v Greyshieldu bude vše o mnoho těžší. On tam má přátele, já tam nemám nikoho. On je oblíbený, já jsem rád ve stínu a pokud možno neviditelný. Jeho přátele mě budou chtít vidět, ale já je ne. V tom byl největší rozdíl mezi námi. Vzhled a popularita.