OSTNY MODRÉ RŮŽE

23-„Jsi jeden velký problém, Rafaele."

Leandera se jeho praví rodiče zřekli, to ano, ale Leander byl příliš mladý na to, aby si své rodiče pamatoval. Byl nalezen mladým manželským párem - Felipem a
Marisou Marquez. Oba se snažili o dítě již více než rok, avšak po dvou potratech měla Marisa obavy ne jen o plod ale i o sebe, jelikož po svém druhém potratu neměla k říši mrtvých daleko.
Po prvním potratu byla zničená.
Po druhém potratu byla zdevastovaná.
A i přesto stále oba partneři toužili po dítěti. Jistě by si nějaké adoptovali standardním způsobem, ovšem to by se stalo pouze kdyby při jízdě domů z romantické večeře Marisa nezpozorovala jakési cosi hybající se na kraji lesa. Kdyby toho večera nebyla bouřka, pravděpodobně by jel Felipe mnohem rychleji a Marisa by si přes kapky deště stékající po okně auta ničeho nevšimla.
Kdyby, ...
Donutila Felipa zastavit a jít se s ní podívat na ten podivně se hybající předmět, což původně odmítal a tvrdil, že za takového počasí je bláznovství vůbec vylézat z auta, natožpak se zajímat o kdoví co to vůbec může být a kdo to tam dal, jak Felipe řekl.
Jak se ke špinavému uzličku přibližovali, nemohli přeslechnout křik, který mohl patřit jedině malému dítěti.
To už Felipe neváhal ani minutu, přiběhl k miminku, vzal jej do náruče a vzal jej do auta. Nebylo to čerstvé novorozeně, ale více než dva měsíce mít také nemohlo.
Ani jeden z nich nechtěl ten večer jet zpátky do města s příslušnými orgány tuto situaci řešit - zaprvé, v takovém počasí, jaké tu noc panovalo, neměli odvahu kamkoli jet a zadruhé, byli oba až příliš celou situací zaskočeni.
Jak někdo mohl?
Jak někdo sakra mohl spáchat něco tak ohavného?
Jak může člověk odhodit tak bezbrannou lidskou bytost?
Jak...
Jak?
Běželo jim hlavou.
Když v následujících dnech začali situaci řešit, nikdo se k dítěti nehlásil - samozřejmě. Proč by přece někdo nechal dítě na kraji lesa a pak se k němu přiznal, protože prostě změnil svůj názor?
Dítě tedy nebylo složité adoptovat.
Rafael Marquez, jak malého světlookého chlapečka pojmenovali, se velmi rychle stal součástí rodiny, do níž vnesl radost a ještě větší lásku.
...alespoň na nějakou chvíli...
Dokud se páru, který byl přesvědčený o tom, že jim není souzeno mít vlastní děti, přece jen nepoštěstilo.
Když Marisa úspěšně překonala první trimestr a následně i druhý, kupodivu bez závažných komplikací, myšlenka potratu už ji i jejího partnera přestala stresovat.
Měli dalšího syna, ovšem tentokrát šlo o jejich vlastní dítě.
A právě tam byl pramen pomalu rostoucích nepříjemností pro Rafaela.
Byly mu ani ne čtyři roky, když se mu narodil bratr, Diego Marquez, ta skutečná ratolest, jež byla s Felipem a Marisou spřízněná krví.
Zprvu to Rafael nevnímal tak intenzivně, jelikož mu rozdíl mezi ním a Diegem nebyl dáván tak najevo, ale to se časem začalo měnit.
Byl to Diego, kdo byl na prvním místě a byť to mnohdy bylo hlavně proto, že on se o sebe jako pár měsíční dítě nedokázal vůbec postarat, najednou byl Rafael odsunut až za druhou kolej.
Oba rodiče, celá rodina, obdivovali toho roztomilého chlapečka, který byl zázrakem páru Marquézových.
A tak Rafael začal způsobovat problémy. Někde hluboko v podvědomí věděl, že čím větší problém, tím víc pozornosti se mu dostane, nebyl však ještě dostatečně vyspělý na to, aby si to dokázal uvědomit a otevřeně o tom se svou mámou či tátou mluvit.
Bil děti ve školce, ubližoval jim a kradl jim hračky na pískovišti. Lhal. Mluvil sprostě. Odmlouval, neposlouchal. Ničil, co se dalo.
Jenomže tím nic nezlepšil, pochopitelně.
Stal se pátým kolem u vozu, stal se obtíží.
V zápalu vzteku mu to bylo jeho otcem i řečeno.
Dodnes mu ta věta utkvěla v paměti.
„Jsi jeden velký problém, Rafaele. Je očividné, že nejsi můj syn, protože já jsem si tohle ke svým rodičům v životě nedovolil. Můj syn by se nikdy nechoval jako ty."
Marisa svého manžela slyšela, ale jediné, co udělala...
Neudělala nic tak důležitého, aby to Rafaelovi utkvělo v paměti, krom toho, že ten večer Rafaelovi řekla pravdu o jeho původu, což nebylo zrovna snadné vzhledem k jeho věku a příslušným znalostem o daném tématu.
„Vždycky jsem měl pocit, že nejsem váš." špitl chlapec a se slzami v očích odešel do svého pokoje.
Pro čtyřleté dítě to byla obrovská rána.
Sotva tomu rozuměl, no přebral si to tak, že ti, jímž doposud důvěřoval nejvíc na světě, jej vlastně nechtějí, protože není jejich. Cítil se jako vetřelec, nechtěný subjekt, měl pocit, že jej nikdo na světě nemá rád.
Ale nebrečel.
Trápil se.
Trápil se, ale nebrečel.
Sbalil si věci do svého batůžku a rozhodl se utéct.
Dostal se daleko, až na ulici před bytový komplex, který mu byl domovem.
Tam ho chytil Felipe, snažíc se mu omluvit za ta slova, jež však už nemohla být vzata zpět.
Od té doby se to zlepšilo - na několik týdnů, pokud to bylo myšleno s nadsázkou.
Pak se to zase zhoršilo.
Rafael se den ode dne cítil víc a víc na obtíž. Uzavřel se do sebe, držel se stanoví jak doma, tak mezi dětmi. Ztratil kamarády - i ty poslední, kteří mu zbyli.
Z mateřské školy byl prakticky vyhozen, jelikož byl naprosto nezvladatelný.
Vztah mezi ním, tehdy už pětiletým chlapcem, a jeho nepravým otcem se stále nakláněl na horší stranu každým dnem.
Marisa nezasáhla. Prohlásila, že ona sama neví, co si má o celé té situaci myslet. Rafaela milovala, samozřejmě, že jej milovala, ale Diega a Felipa milovala mnohem víc.
Proto nakonec souhlasila s umístěním Rafaela do diagnostického ústavu, ne do dětského domova, jak si Lindsay vyslechla.

Po třech měsících strávených v polepšovně se ale nevrátil do původní rodiny.
Za tu dobu měl pouze jednu jedinou návštěvu - Marisu a Diega, který se prvně stavil na nohy a dělal první krůčky. Viděl ji rád, ale kdyby za ním nepřišla, zvládl by to.
Zřekla se mě, souhlasila s tím, aby mě poslali sem, nechce mě, proč tady teda je? nechápal tehdy.
Jeho ale vidět nepotřeboval, vlastně ani nechtěl.
Neměl ho rád.
Možná ho i nesnášel.
Vinil jeho za to, že ho jeho ne-rodiče vyhnali pryč.
On byl příčinou toho problému. Diego.
Jeho nepokrevní bratr.
On.
On za to všechno může. Kdyby se nenarodil, mohl bych pořád mít maminku a tatínka. Jenomže on se narodil. Bohužel.
Rafaelovy myšlenky byly špatné, o tom žádná, ale byl jen ublížené pětileté dítě, které ztratilo domov.

Jeho další cesta tedy směřovala do dětského domova.
Tam se potkal s Enriquem Gaitánem.
Teprve tam poznal, co skutečné přátelství znamená.
Teprve tam poznal, že rodina nemusí znamenat pokrevní příbuzenství.
Enrique byl přibližně o rok mladší než Rafael, v dětském domově vyrůstal.
Začalo to poměrně nevinnými dětskými hrami, každodenním šachovým zápasem, pokračovalo to kreslením hrůzných obrázků, vyprávěním strašidelných historek, až jejich vztah během let přerostl v nezlomné přátelství.
Strávili spolu v dětském domově devět let.
Vytvořili si unikátní vzpomínky, které je semkli dohromady, kryli jeden druhému záda, když se dostali do průšvihů, slíbili si, že pokud by měl odejít jen jeden, odejdou buď oba, nebo oba zůstanou.

Rafaelovi bylo čtrnáct, Enriqueovi třináct, když si je adoptoval postarší bohatý muž.
Adopce proběhla rychle, až podezřele rychle vzhledem k odlišné národnosti muže, jenž nebyl Španěl jako chlapci, nýbrž Angličan bez trvalého pobytu ve Španělsku, kde ani neměl v plánu s chlapci zůstávat, jak se později dozvěděli.
Ovšem tím se chlapci netrápili.
Byli vděční, že se jim dostane více svobody, že budou mít konečně svůj domov, že z nich budou opravdoví bratři.

A tak se nic netušící mladí teenageři octli v podsvětí světa, o jehož existenci neměla většina lidí ani ponětí.

*****
Vítám Vás u nové a o něco delší kapitoly než obvykle❤️

Bohužel, další kapitola následující pátek nejspíš nevyjde - budu během týdne na školní exkurzi v Praze a nedělám si iluze, že budu po večerech sedět v koutě a psát příběhy XD

Dám ještě u sebe na profilu vědět!

Btw. Příští kapitola ještě asi bude navazovat na tuhle, pak se to pravděpodobně vrátí zpátky k chudákovi Lindsay, která zažívá terné chvíle.

adelakubicova