Zakázané vztahy zvířat a jiných bytostí

1.

Přál bych si, aby spolu moji domácí mazlíčci vycházeli. Pořád po sobě jen štěkají, ňafají - v Agnesiném případě agresivně mňoukají, syčí a drápou se (chudák Karlovo velké tělo - je zdevastované po jejich každodenním "hraním si" venku). Jistě ale nevěřím, že se nemají rádi. Nejen že se vzájemně musí jako spolubydlící respektovat, ale i cítí určitou rodinnou spřízněnost (i když pokrevně nemáme ani jeden nic společného). Snad. Nikdy si nijak něžně nedotkli. Jen na sebe ostražitě hledívají, stráží svá teritoria (Karel - pelech vzadu, gauč; Agnes - bedýnka v chodbě, škrabadlo v obýváku, police, linka, stůl, cokoli na čem si může hovět jako královna Hatšepsut nebo kdokoli svatý až posvátný, mystický, andělský).
,,Zatraceně!" zasyčí Agnes, ,,Doprdele, Karle, umyj se, když přijdeš z venku! To tě máma nenaučila?"
I když dobře ví, že na něco takového neměla Kralova matka rozhodně čas, (zemřela - sice nic neobvyklého, jen uctyhodného, myslím, šestnáct štěňat, dvě slabší ji následovala) jen se tak handrkují (je vážně nasraná). Pokud je tady ve fázi kdy nebere ohledy na nic, [Byl nejmladší. Prakticky svou matku zabil. Ale nikdo (speciálně Agnes - neudělala to teď?) mu to nesmí připomínat, samosebou se tím, musí stresovat a deprimovat jedině on sám s miskou na gauči.] mohla by ho donutit jít na tu párty, která je dneska večer.
Obvykle Agnes nebývá tak nepříjmná, zlomyslná, ale zrovna mrouská. Je to druhý den - začátek čirého pekla. ,,Ukousnu mu koule," mručí si pod vousky, ,,nesnáším bordel." Šlápoty na podlaze od chodby jsou pro ni jako střelba do hlavy, vše přehlušující, dráždící její vědomí. Ale přesvědčím vás, že to opravdu nemyslí zle přesto, že si Karel matčinu smrt stále vyčítá, oba vědí, že si to za nedostatečnou hygienu rozhodně zaslouží. A taky je nám všem (i Karlovi, vážně většinu času) jeho máma úplně ukradená - nikdo znás ji neviděl, natož měl tu čest ji poznat.
Když Karel ze svého pelechu u odlehlé části bytu, [to si vybral sám! Asi protože ho nebaví se furt probouzet, když Agnes omámená šantou kočičí - do drog spadla čistě náhodou, majitelka její maminky myslela, že to bude legrace - rachotí a naráží do všech dostupných i nemožně nepřístupných částí bytu - Karel: ,,jak si kurva mohla vypojit přívod vody, vždyť to je někde za hajzlem..." ,,Potřebovala jsem si prostě odskočit!" obhajuje se Agnes. ,,Ale ty máš bedýnku v chodbě doprdele!" Nebývá obvykle tak vznětlivý, ale zrovna jsme přišli domů, on s hovnem na zadku (jak to teď máme kurva umejt! pomyslím si... asi mě to taky rozčílilo...)].
Agnes započne akci pro zbožnou finální reakci: - jinak jde na ty koule, pomyslím si nerad, protože k veterináři se mi fakt nechce, na party jo, bude tam jedn- ehm... dívka... - ,,Carlosi!" zakřičí znovu Agnes. Zapomněl jsem zmínit, že náš Karel pochází z ciziny, v brožurce pro veterinářku stojí:

Carlos, Španělský mastin, tmavo srstý (po celém těle jako gorila), cca 5 let (starý mládenec), 99 kg, 87 cm (obrovský), až na problémy s klouby, zdráv

Nic označené závorkou tam samosebou skutečně nestojí.
,,Fajn!" usmívá se Agnes, ,,Ale když to uklidim za tebe, půjdem ven!"
,,Teď jsme z venku přišli," povím jí, jako bych nevěděl, že nás viděla přicházet.
,,Já vím," teď už se úplně utápí ve vaně škodolibosti - omývá se, laškovně a ladně, jako by ji voda nikterak nevyváděla z míry -, ,,Chci jen pozdravit Ester."
Zaúpím: ,,To je na druhé straně města..."
Když Agnes otevře pusu, aby mě dál přemlouvala, přiloudá se k nám Karel. Agnes pusu okamžitě zavře.
,,Klidně," Karel se s nezájmem opře o rám dveří. Snaží se působit naprosto nonšalantně, ale oba víme, že za svou bývalou láskou, zlatou retríverkou a (od dob, co býval její majitel naším sousedem) nejlepší přítelkyní naší Agnes, rozhodně za žádnou cenu jít nechce, ale protest jakožto už vůči zúčastněným emocionálně neovlivněný si nemůže dovolit, a tak souhlasí.
Už se chystám protestovat přesto, že Karel už se táhne ke dveřím, vtom mě ale Agnes škrábne.
,,Agáto!" zařvu.
Pst! naznačuje mi tlapkou. Karel se za zvukem otočí, tak z toho co mi chce říct, mi zbyde odezírat jí ze rtů. P? Rty? Když pořád nechápu naznačí kouření, a mně dojde, že potřebuju do večerky. Jakmile si začnu obouvat boty, Agnes úlevou svěsí ramena, a začne se šibalsky usmívat.
Potom co jsem si v obchodě na rohu koupil štěstíčka a chtěl si jedno zapálit, napadlo mě, že bude lepší - blízko už byla stanice metra - dát Karlovi náhubek a cigáro vykouřit po cestě.
Nesnáším to slovo, přemýšlel jsem při chůzi vyfukující kouř. Cígo... proč to zní tak odporně, jestli je to tak dobrý?
Agnes se nás držela plížením se po římsách okolním domů, ale když jsme měli vejít do metra, strčil jsem ji do mé staré školní brašny, abych ji nenápadně propašoval, i když jsem ve skutečnosti netušil, zda se kočky smí vozit metrem.