Polokrevná

Kapitola IX. JULIÁN

Ve volných chvílích budu tvořit v aplikaci dolify některé postavy z mého příběhu🦙❤

⬆️ Julián+Lina

Chvíli se za nimi dívám, moc jim to spolu sluší. Najednou mi někdo poklepe na rameno. Otočím se. Stojí tam ten sedmnáctiletý kluk, co mi pomáhal zneškodnit nějaké útočníky. Nasadí přísný výraz. ,,Asi bychom si měli promluvit." řekne. ,,Tak dobře." odpovím nedůvěřivě.

Vyjdeme spolu z pevnosti. Projdeme polovinu tábora, až dojdeme k jídelně. On si sedne ke stolu první kohorty a já naproti němu.

,,Víš, kdo jsem?" zeptá se mě. Nechápavě se na něj podívám. A pak mi to dojde. K*rva. Mám sto chutí si urvat si tu svojí pitomou hlavu. Sakra, sakra, sakra. ,,Julián." řekneme oba jednohlasně. ,,No výborně." odpoví. Takže já jsem rozkazovala centurionovi první kohorty, no výborně. Chci se zahrabat do země a už se nikdy neukázat.

,,Za jednu věc ti musím poděkovat. Doslova jsi mi zachránila zadek." přeruší mě v mém sebelitování. Nervózně se na něj usměju. ,,Nechám to bez trestu, ale ať se to už nikdy neopakuje. Běž se vyspat." Vyskočím do stoje. Chystám se odběhnout, ale jěště se na Juliána otočím: ,,Promiň." Jeho reakci už nestačím zaznamenat, protože se mu ztratím z dohledu.

Rozvalím se na své posteli. Ani se nepřevléknu do pyžama a usnu.

Zdá se mi o Juliánově minulosti. Proč sakra ne, že jo?!?!

Uvidím ho asi v deseti letech. Běží po stráni za ruku s nějakou pětiletou holčičkou, nejspíš sestrou. A za nimi nestvůra. Chiméra. Monstrum je dožene. Chňapne po holčičce. Kozí hlava jí drží a nehodlá ji pustit. ,,Lino!!" vykřikne Julián a začne Chiméru obíhat. Velkým nožem na chleba usekne nestvůře hadí hlavu. Ta zaúpí a zadní nohy se jí podlomí. Pustí Linu. Julián se k ní rozběhne. Přední noha nestvůry ho ale zastaví. Lví hlava ukousne Lině ruku. Ta vykřikne a omdlí. Chlapec se naštve a zapíchnu nůž zrůdě do břicha. Monstrum padne mrtvé k zemi. Julián jí vyrve z těla svůj nůž. Doběhne ke své sestře. Uřízne si nohavici u kalhot a obváže s ní Lině ruku. Poté ji vezme do náruče. Vstane a snaží se s ní běžet pryč. Moc dlouho to nevydrží, je vyčerpaný a slabý. Najednou se před nimi se objeví válečný vůz se čtyřmi koňmi. Sedí v něm muž. Něco Juliánovi řekne. Ten přikývne a nastoupí do vozu, který se vznese do vzduchu a zmizí v oblacích.

Sen se promění. Asi o pět let starší Lina se železnou rukou stojí před červenou dodávkou. Najednou se otočí a nastoupí do vozu, který se za chvíli rozjede. Poté uvidím Juliána, jak klesá na kolena.

Probudím se. Protřu si oči. Podívám se na hodiny, půl třetí. No super a já už neusnu. Převléknu se, poté vyndám z pod postele piknikovou deku, co mi zabalila Rachel se slovy: ,,To se může hodit." A nadzvedla obočí.

Taky si vezmu láhev s vodou a nějaké sušenky. Vyběhnu ven. Nasaju do nosu čerstvý vzduch. Rozhlédnu se, nikdo nikde. Zamířím na Martova pole. Když tam doběhnu, pevnost už tam není, ale stále z toho okolí cítím tu auru krve a boje. Zaběhnu do nějakého lesíku.

Tam si rozložím deku. Přes stromy se dívám na noční oblohu. Miluju hvězdy. Dá se z nich tolik zjistit a získat.

Po nějaké době si vedle mě někdo sedne. Poznám to až tehdy, co se mě dotkne. Leknu se a dotyčného praštím do nosu. ,,Jau!" Otočím se na něj. ,,Miku, co tu děláš?" rozkřiknu se a postavím se. ,,Hledal jsem tě." ,,No aha." odpovím překvapeně. On mě vážně šel hledat? ,,Ale jestli mi budeš vyčítat, že jsem tě praštila, tak si mě nepřej, víš jak jsem lekla." snažím zastínit své překvapení. ,,Můžu?" a ukáže na deku. Přikývnu a sednu si. Posadí se vedle mě.

Chvilku se díváme na oblohu, pak se ho ale zeptám: ,,Víš, že má Julián sestru?" ,,Jo, měla železnou ruku, pamatuju si, když s Juliánem přišla do tábora a i když odjela, proč se ptáš?" odpoví. ,,Proč odjela?" ,,Výprava, bylo jí jenom devět a ani po roce se nevrátila. Julián to nese hodně těžce." řekne. Nemám, co dodat. Víčka mi ztěžknou. Opřu se o Mika a usnu.

Přes víkend jsem zamakala, a proto je tu další kapitola. Přes týden by měla vyjít ještě jedna část.

Vaše Lamma🦙❤