Polokrevná

Kapitola VIII. VÁLEČNÉ HRY

,,Ta druhá žena byla Minerva, ale to s tou schopností nechápu." řekne Reyna, když dopovím svůj sen. ,,Vím o tobě věci, které bych úplně vědět neměla." odpovím nervózně. Prétorka se na mě podívá nechápavým pohledem. ,,No narodila jsi se v San Juanu v Portoriku, vyrůstala jsi společně se sestrou Hylou u čarodějnice Kirké, byla jsi zamilovaná do Jasona i Percyho, jo a omylem jsi zničila to, co zbylo po tvym tátovi." vyhrknu na ni jedním dechem. U mé poslední věty se zarazí. Vím, že tyhle věci nikdy nikomu neřekla. Reyna nasadí opět svůj prétorský výraz: ,,Zotav se, za dvě hodiny je večeře a poté válečné hry." Vstane a vyjde z místnosti.

Pozdechnu si. Zavřu oči a ještě na chvíli usnu.

,,Ellis." uslyším známý hlas. ,,Neříkej mi tak." řeknu rozespale. I když mám zavřené oči, vím, že se usmívá. ,,Nech mě bejt Bernarde." a přitáhnu si peřinu až k bradě. ,,Za patnáct minut je večeře." namítne Mike. ,,Já nemám hlad." ,,No ale potom jsou válečné hry." ,,A to je co?" zeptám se a pootevřu oči. Mike se nadechne: ,,Prostě takový boj o pevnost. Útočníci a obránci. Útočníci se snaží sebrat zástavu v pevnosti a obránci jí chrání. Easy. Tak pojď." řekne a sebere mi peřinu. ,,Dej to sem." vykřiknu a posadím se na posteli. ,,Čekám tě na večeři." řekne Mike a opustí místnost.

Večeře se taky příliš nevydařila. Reyna nepřišla. Já přišla pozdě. Ale když jsem konečně dorazila, v rohu dva metry ode mě byl pavouk. Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. Vyjekla jsem. Všichni se na mě podívali. Mike se mě snažil chytit. Ale spadla jsem na zem. Jayden se to snažil řešit, ale víc si nepamatuju, protože jsem omdlela. Dokážu si představit, jakej to byl poprask.

Teď ležím ve své posteli ve čtvrté kohortě a čekám jestli mě pustí na válečné hry. Moje scéna v jídelně mi připomíná příhodu, když se v Athénině srubu objevil pavouk. Asi ho tam dal někdo z Hermova srubu. Po tom, co mi to vylíčil Antonny  jak jsme všechhny děti Athény šílely a že nakonec museli zakročit i Hefaistovci a dokonce i uklízecí harpie, aby se osminohé zrůdy menší než guma zbavili, mi to teď příjde dost vtipný. Ale tehdá mi to vtipný nepřišlo (ještě že tam nebyla Annabeth).

V bloumání minulostí mě vyruší otevření dveří. ,,Ellis můžeš jít na válečné hry." Ani Mika neopravím z Ellis na Ellisabeth. Popadnu své kopí v podobě dýky a rozběhnu se do zbrojírny.

Tam si táborníci vybírají svou zbroj a zbraně. Já si vezmu jedno z mála stříbrných brnění a helmu.

Dvanáctá legie se seřadí před prétora Jaydena (Reyna zase nikde). ,,Pravidla znáte." začne prétor: ,,Útočníci se snaží získat zástavu obránců. Týmy: útočníci pátá, třetí a druhá kohorta a obránci čtvrtá a první. Vše je připraveno, orli jsou nachystaní a vy na místa!"

Vedoucí čtvrté kohorty Milarda Brown mě a pár dalších lidí odvede na hradby před vodní děla. ,,Z tohodle mám střílet." zeptám se překvapeně. ,,Ano." řekne znuděně. ,,Katarin, pomoz jí." rozkáže nějaké asi sedmileté zrzce, která stojí o podál. Milarda se odebere komandovat někoho dalšího.

Zrzka ke mně přicupitá. Stoupne si k dělu. Na tváři se jí objeví zvláštní úšklebek ve smyslu radost ničit a zabíjet. Příjde mi, že jsem takovýhle pohled už někde viděla.

Zazní nějaký zvuk zahajující hru. Jakmile ho Katarin uslyší, začne mordovat každého, koho uvidí. Chvilku na ní s údivem koukám. Pak ale zpozoruji asi pět útočníků snažících se dostat k nám nahoru.,,Hej!" zakřičím na nějakého asi sedmnáctého kluka s dýkou. Překvapeně se na mě podívá. ,,Dělej!" řeknu a ukážu na útočníky lezoucí po stěně pevnosti. Ten kluk doběhne k hradbě. ,,Miř na toho posledního." vykřiknu. Chlapec popadne dýku a hodí ji po nejvzdálenějším útočníkovi. Ta se odrazí od jeho zbroje. Útočník se lekne, pustí se a spadne. Zachranářský orel ho naštěští chytí. Mému spoluobránci se jeho dýka objeví v ruce. Stejným způsobem oddělá další dva nepřátele. Já jednoho zneškodním kopím (ne nezabila jsem ho).

Ten poslední se zneškodnit nějak nedá. Stále drží. Když ho chci bodnout kopím, vyhne se, nedá se rozptýlit. Vždycky vyhraje. Počkat! Výhra. ,,Liane?" vyhrknu ze sebe. Ten využije mého překvapení a vyhoupne se přes hradby přede mě. Chce mě zapíchnout, ale někoho za mnou uvidí. Vypadne mu meč z ruky a zůstane stát s otevřenou pusou. Otočím se. Stojí tam Viktorie dcera Hekaté v celé své kráse. Je bez přilbice, takže její havraní černé vlasy se dvěmi červenými prameny jí vlají kolem hlavy. Její červené oči se zablýsknou. Lian popojde čtyři kroky dopředu, takže už stojí přede mnou. Lehce do něj trknu, ten spadne Viki do náruče. Podívá se jí do obličeje. Viktorie zavře oči a přitiskne své rty na jeho.

Nějaký pětiletý kluk z první kohorty se na ně řítí s napřaženým mečem. Ale když je uvidí, zastaví se. Meč mu vypadne z ruky a zůstane stát s otevřenou pusou.

Zazní zvuk ukončující hru. Útočníci vyhráli. Ale Viktorii, Lianovi (mě a nejspíš i tomu malému klukovi) to je úplně jedno. Viktorie se konečně odtáhne. Lian (který je o hlavu menší než ona) jí vezme za ruku a spolu odejdou pryč.

Oficiálně zatím ta nejdelší kapitola a první TROŠIČKU romantická. Omlouvám se, že vychází tak pozdě, ale teď mám hrozně moc školy a učení, takže by kapitoly měly vycházet jednou za 14 dní (vím, je to fakt málo)
Předem díky za každé přečtení, hlasy a komentáře.

ZAJÍMAVOST č.1: Před asi týdnem jsem začala číst Appolonův pád. Takže pokud jste našli nějaké nesrovnalosti mého příběhu s touto sérií, už víte proč.

ZAJÍMAVOST č.2: Scénu, kdy si Viktorie s Lianem dali pusu, jsem psala ve škole o přestávce před hodinou zeměpisu ve třídě, kde bylo dalších 28 dětí a jelikož jsem fakt, že jsem dopsala ,,romantickou,, scénu vykřikla nahlas, věděli o tom úplně všichni.😅

Vaše Lamma🦙❤