Don't Give Up On Me (KMTLY III.)

•6. Kapitola•

Pár týdnů jsme se s Dracem různě po večerech poflakovali u mě v baru a probírali naši minulost, na kterou jsem si sice skoro vůbec nevzpomínala, ale aspoň jsem zjišťovala nějaké věci o ní. Třeba to, že jsme byli kámoši, potom jsme se nenáviděli, pak jsme spolu chodili a nakonec jsme byli v takovém vztahu/nevztahu. Pobrat mi to trvalo celkem dlouho, ale nakonec jsem to tak nějak pochopila. Částečně.

Ale teď jsme měli naše první společné rande a já se strachovala o to, co si mám vzít vlastně na sebe, abych se mu dobře zalíbila. Co by si asi vzala na sebe stará Isabelle?

„Caroline?“ zaklepala jsem na dveře mé sestry, protože jsem byla zoufalá a veškeré věci ze skříně jsem měla rozházené po pokoji.

„Wau, kam jdeš?“ prohlédla si mé černé úzké šaty do poloviny stehen a koženou bundu v úplně stejné barvě.

„Jak vypadám?“ začala jsem si prohlížet chaoticky své oblečení a černé lodičky na podpatku s páskou kolem kotníku.

„S kým máš rande?“ odpověděla mi protiotázkou a vysloužila si jeden z mých zmatených pohledů.

„Já ale neřekla, že mám rande,“ nechápavě jsem na ni pohlédla a sledovala, jak se ona sama hrabala ve své skříni.

„Kdybys neměla rande, tak se mě neptáš a neoblíkáš takhle,“ rukou ukázala na můj černý outfit a tentokrát jsem chápavě přikývla. „S kým teda jdeš?“ otázala se a já si uvědomila, jak v háji jsem byla.

Ona mi totiž sama řekla, ať se od něj držím dál, ale já místo toho dělala přesný opak. Aneb jak mladší sourozenci dodržuji rady těch starších.

„S jedním týpkem z baru,“ napadla mě první lež, co by dávala smysl, jelikož já skoro nikam mimo bar nechodím. Navíc jsem ji ani tak nelhala. Draca jsem taky potkala v baru.

„Ou, dobře. A jak se jmenuje ten záhadný muž, co dokázal okouzlit mou sestru?“ povytáhla na mě obočí, zatímco já se zapřela rukama o futra dveří.

„William,“ vypadlo ze mne první jméno, co mi skočilo do hlavy, ale ona nejspíš chtěla vědět ještě příjmení. „Barnes. William Barnes.“

„Zajímavý jméno. Tak si to užij,“ povzbudila mne a já si oddechla, že mi tu mou lež sežrala. William Barnes nebylo dvakrát obvyklé jméno, na které bych narážela denně.

„Takže to můžu mít?“ ujišťovala jsem se pro jistotu a znovu si ty šaty prohlédla.

„Rozhodně,“ přikývla se zvednutým palcem.

S malou kabelku jsem se už připravovala odejít po schodech dolů a následně ven, ale ona mě předtím ještě zastavila.

„Jo a Isabelle!“ zavolala na mě a tím mě donutila zastavit na chodbě. „Dnes jedeme ke Goldsteinovým, takže budeš potom doma sama. Jen aby ses nedivila,“ oznámila mi.

„Mám jet s vámi?“ povytáhla jsem na ni obočí a doufala, že řekne, že ne. Na to rande jsem se těšila, v kině jsem nebyla už týdny a to ani od našeho domu nebylo daleko.

„Ne, nemusíš. Řeknu kdyžtak, že ti je blbě,“ odvětila přesně, jak jsem chtěla a podruhé tento den jsem děkovala Bohu za to, jak mi to vycházelo.

„Díky, jsi úžasná.“

„Já vím,“ sebevědomě souhlasila a já se vydala definitivně konečně pryč z tohohle domu směrem ke kinu, kde jsme měli mít sraz.

• • •

„Takže na co půjdem?“ zajímala jsem se kluka s platinovými vlasy stojící po mém boku, s kterým jsme si prohlíželi tabuli výběru filmů.