Don't Give Up On Me (KMTLY III.)

•2. Kapitola•

„To je celkem originální přezdívka, ale dobře beru ji,“ usmála se na mě bruneta s platinovým melírem, která stála za barem v zástěře se jmenovkou.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Stála tam. Stála tady přede mnou. Po těch všech měsících jsem ji našel nakonec pracovat v baru jako barmanku. A to úplnou pohopouhou náhodou.

„Ehm... dáte si něco?“ s nervózním úsměvem se mě zeptala a zastavila to mé civění na ni s mírně pootevřenými ústy.

„J-jo,“ vykoktal jsem s zatřesením hlavy. „Jednu whiskey s ledem,“ vyslovil jsem svou nabídku a pečlivě pozoroval každý její pohyb, co udělala.

Nehodlal jsem ji totiž už ani na sekundu ztratit z mých očí. Nechtěl jsem o ni zase přijít.

„Tady máte,“ položila mi na bar vedle ruk skleničku, ale já pořád nedokázal opustit zrak od ní. „Děje se něco? Vypadáte, jak kdybyste viděl ducha,“ ujišťovala se a já se musel trochu pousmát nad tím, že zas použila tohle slovo.

Doteď si pamatuji, jak mi říkávala, že jsem chodil jako duch.

„Ne, jen... měl jsem krušný den,“ pokusil jsem se sestavit smysluplnou větu, což bylo v její přítomnosti poněkud těžké.

A ještě těžší to bylo, když jsem zavítal pohledem k jejímu krku, kde se nacházela věc, co jsem jí dal poslední noc, co jsem ji viděl, do kapsy. Byl to můj prsten, který nosila na řetízku a díky kterému jsem málem přišel o možnost dýchat. Nečekal jsem, že by ho opravdu měla. Myslel jsem, že si Snape pohlídal, aby ode mne nebo od kohokoliv jiného nic neměla.

„To znám. Divil byste se kolik podivínů sem po večerech chodí,“ řekla, zatímco si čistila hadrem skleničky, ale hned se po jejích slovech zarazila a znervózněla snad ještě víc než jsem byl já. „Tedy nechci tím říct, že vy jste-“

„Chápu,“ pousmál jsem se na ni a nasadil s jejíma očima krátký oční kontakt.

Tak zatraceně mi chybělo dívat se do jejích modrých studánek, v nichž jsem se ztrácel. A teď po roce jsem je konečně opět viděl.

Byl to úžasný pocit.

Ale ten oční kontakt po pár sekundách přerušila a přesunula ho na skleničku, co se pokoušela utřít hadrem.

Sice jsem nebyl dvakrát rád za to, že si na nic nevzpomínala, ale taky co jsem mohl čekat, když ji Snape vymazal paměť. Že mi skočí kolem náruče a na všechno si vzpomene? Ne. Na to jsem upřímně ani nikdy nepomyslel, že se stane.

Naštěstí pozitivní věc na tom všem byla, že vrácení paměti bylo možné. Těžké, ale možné.

„Jak se vlastně jmenujete vy?“ optala se znenadání po pár sekundách ticha, co jsem pozoroval její počínání.

„Draco. Draco Malfoy,“ představil jsem se jí a ona sebou najednou ztuhla, což nevím, jestli bylo správně nebo ne.

Možná si přeci jen na něco vzpomněla.

„Tak to máte celkem originální jméno. Ještě nikoho jsem s tímhle jménem nepotkala a to mi věřte, že potkávám denně hodně lidí,“ pověděla po chvilce ticha a tím veškeré mé naděje zhasly.

„To věřím,“ napil jsem se konečně z té skleničky, na kterou jsem díky ní úplně zapomněl. „A vy jste?“

„Pardon. Isabelle Averyová,“ představila se mi s příjmením, jemuž jsem se dost divil.

Proč zatraceně měla stejné příjmení jako jedna rodina z posvátných dvaceti osmi?

A to zrovna rodina, s kterou jsem měl bohužel v minulosti určitou spojitost.

„Těší mě,“ vzal jsem jemně její ruku, kterou jsem místo potřásnutí políbil a dost ji tím rozhodil.

Musím uznat, že vypadala roztomile, když byla ze mě nervózní. A to teď byla. Neuvěřitelně moc.

„Nebudem si spíš tykat? Jsme přeci jen nějak stejně stáří,“ navrhl jsem a sledoval, jak si marně snažila zakrýt ruměnce ve tvářích.

„Jo, proč ne,“ mykla rameny a nervózně si zkousla ret, když si šla vyrovnat čisté skleničky.

Nejspíš jsem ji opravdu hodně znervózňoval, čímž mi přiváděla úsměv do tváře, který jsem se pokoušel zakrývat.

„Od koho máš ten prsten?“ pokračoval jsem v konverzaci s ukázáním na její krk, i přestože jsem moc dobře věděl, že byl můj.

„Ani vlastně nevím. Našla jsem ho v kapse po...,“ zarazila se v jejím vyprávění a prsten držící mezi prsty upustila.

„Po?“ nadzvedl jsem překvapeně obočí. Docela mě zajímalo, co si pamatovala nebo co ji Snape dosadil do hlavy.

„To je jedno,“ máchla nezaujatě rukou, ale po mém tázavém pohledu mi to rozvinula: „Před rokem jsem měla autonehodu, při které jsem měla rozšířené poranění mozku a přišla jsem přitom o veškeré vzpomínky, takže si většinu svého života ani nepamatuju.“

„Chytrý,“ zamrmlal jsem si pro sebe a hodil do sebe zbytek, co v té sklenici bylo.

Snape to promyslel dobře. Takhle se na nic neptala. Shodil to prostě na poranění mozku a bylo to vyřešený.

„Co?“ ozvala se a to znamenalo, že má slova slyšela taky.

„Nic,“ rychle jsem zareagoval s pokroucením hlavou a přisunul k ní prázdnou skleničku v náznaku, že chci další. Izza mi vyhověla a mně přitom docházelo, že bych asi na to měl něco říci. „Je mi líto, co se ti stalo.“

„Nemusí. Ani mě neznáš,“ přisunula mi zpátky už poloplnou sklenici s ledem.

To by ses divila. Já tě totiž znám nejlépe ze všech.

„I tak, je mi to líto. Musela sis určitě procházet těžkým obdobím,“ vynesl jsem místo toho nahlas se soucitným pohledem.

„Jo, to celkem bylo,“ přikývla a pohlédla si na svou ruku, kde se jí výjimaly hodinky.

V tu chvíli jsem se rozhlédl a všiml si, že jsme tu zůstali jenom my dva a podle času na mých hodinkách jsem si uvědomil, že by už asi měla dávno zavírat.

„Promiň, že tě zdržuju. Neuvědomil jsem si, kolik je hodin,“ omluvil jsem se ihned a hodil to do sebe najednou, až jsem se musel trochu otřást.

„Ne, to je v pořádku,“ uklidnila mě, ale já už i tak vytáhl z kapsy jednu bankovku a odhodil ji na pult.

„Těšilo mě, Izzo,“ usmál jsem se na ni, než jsem vstal a vydal se z toho místa pryč.

„Počkej, to je ale-“ uslyšel jsem za sebou její hlas, který jsem očekával.

„Dýško za tak příjemnou společnost,“ mrkl jsem na ni ode dveří a zahlédl, jak šokovaná z té částky byla.

Přeci jen takováhle dýška asi nedostává každý den.

Následně jsem vyšel ze dveří a se zajitím do jedné z tmavých uliček jsem se přemístil do našeho bytu s Charlotte, která ponocovala u stolu s mapami měst.

„Můžeš to sklidit,“ nadšeně jsem vyřkl slova, na která jsem čekal už dlouho a tu mapu, kde něco ona zakreslovala, shodil k zemi.

„Děláš si srandu?! Víš jak dlouho mi trvalo-!“ vyhrkla na mě zlostně, ale já ji okamžitě umlčel se slovy, kvůli kterým se jí málem podlomily nohy.

„Našel jsem ji.“