Don't Give Up On Me (KMTLY III.)

•1. Kapitola•

O rok později - dva měsíce po druhé kouzelnické válce

„Malfoyi, nemá to cenu. Už ji hledáme týdny a nemáme ani stopu. Nemůžeme prolézt skrz na skrz celou Británii, abychom ji našli!“ vyjekla na mě Brownová, která tu se mnou byla v jednom odlehlém bytě v hlavním městě.

Uběhl rok od zmizení Izzy a celý ten rok se cítím být už jen napůl naživu. Zpočátku jsem měl neuvěřitelný vztek na Snapea za to, co provedl. Připravil mě o jediné štěstí v mém životě, což jsem poznal hned po pár týdnech bez ní. Předtím jsem netušil, jak moc jsem na ní byl závislý, ale ty první dny bez ní byly utrpení.

A to už jen kvůli tomu jaký strach jsem o Izzu měl. Sice mi všichni říkali, že je v bezpečí, ale já měl i přesto z toho divný pocit. I když byla ve větším bezpečí, než kdyby tady zůstala.

Po tom co zabil Snape Brumbála se to všechno začalo zhoršovat, jak jsme všichni očekávali. Jeho smrt odstartovala válku a všechny věci se na nás začaly navalovat. Má rodina to naštěstí přežila, ale ta Izzy a mého bratrance takové štěstí neměla.

Takže zkráceně - od doby kdy zmizela, se to všechno akorát ještě víc podělávalo.

„Kdo řekl, že nemůžeme?! Já klidně prohledám celou Evropu jen proto, abych ji našel, rozumíš?! Jestli ty tady nechceš být, tak si klidně padej, ale já to rozhodně nevzdávám!“ zařval jsem na ni pod vlivem všech emocích a odhodil skleničku, co jsem měl v ruce na protější zeď.

Dost mě štvalo, že jsem ji nedokázal najít, ale víc mě stejně štvalo to, že zemřel jediný člověk, kdo věděl kde byla. A to Snape. On jediný to věděl a nikomu se o tom před svojí smrtí nezmínil. Kdybych měl nějakou nápovědu, že hledám alespoň ve správným státě, tak bych byl víc v klidu.

Takhle jsem byl však zoufalý až tak, že jsem se rozhodl spolupracovat s její nejlepší kamarádkou, která je otravnější, než jsem si kdykoliv předtím myslel.

„Proč ji vlastně chceš tak urputně najít? Myslela jsem, že ji chceš chránit. A tím, že je v mudlovském světě je ochráněna nejvíc ze všech a rozhodně je i šťastnější,“ oznámila mi zrzka, která mi tahle slova předhazovala denně.

Měla pravdu. Možná je šťastnější. Nemusí řešit smrt jejích rodičů, Snapea, Bellatrix a jejího snoubence - u kterého, přiznávám, jsem měl trochu větší podíl.

Ale touha ji získat zpátky byla silnější. Neumím si představit, co bych bez ní dělal. Proto jsem se chytal naděje, že ji najdu a každý den jsem se odsud přemisťoval z města do města, abych ji našel. Bez ní jsem nevěděl jak existovat.

A taky jsem samozřejmě sobec. To spíš byl ten důvod, proč jsem ji chtěl zpátky.

„Možná je šťastnější, možná ne. Co když ale je už rok někde na ulici a přežívá ze dne na den, hmm?!“ přešel jsem k ní a propaloval Brownovou vražedným pohledem.

„Meleš kraviny. Snape řekl, že se o ni postaral,“ opravila mě a tím mne rozzuřila ještě víc.

Měl jsem poslední dobou problémy se vztekem. Vlastně od doby, co každý den v jejím hledáním selhávám.

„Jo,“ uchechtl jsem se tomu zlostně. „To bylo to jediný, co řekl. Ale že by se třeba zmínil v jakém městě je, to ne!“

„Neřekl ti to, protože tušil, že kdybys to zjistil, tak ji půjdeš hned hledat,“ bránila ho rázem jako obvykle.

Vždycky ho bránila za to, co udělal. Někdy jsem i přemýšlel nad tím, že jí její kamarádka vůbec nechyběla a je tady jen, protože nemá co dělat a nechce myslet na to, jak jí umřel její ex v náručí.

Zdálo se mi, jak kdyby to chtěla občas i vzdát. To jsem já však v plánu neměl. Já se Izzy nehodlal vzdát pro nic za nic.

„Jo, šel bych ji hledat, protože ona je jediný důvod, proč jsem takhle dlouho přežil. Nebýt ji, tak bych za rodičema nešel. Takže mě za tohle mé rozhodnutí přestaň nenávidět!“ vysypal jsem rychle ze sebe a odstoupil od stolu, na kterém byla rozložena mapa Manchesteru.

„Snažil sis jen zachránit kejhák, tak jako vždycky!“

„Takhle to ale ve válce chodí, pokud sis nevšimla! Kdyby to samé udělal ten tvůj bývalý, tak by ještě žil,“ zle jsem k ní sykl skrz zuby a tím ji vytočil až tak, že přemístila svou hůlku pod můj krk. „Co uděláš? Zabiješ mě?“

„Možná, protože už mě nebaví poslouchat ty tvé neustálé kecy,“ přitiskla víc hůlku k mému krku, ale já sebou stejně ani necukl.

„Fajn, udělej to. A pak až někdy potkáš Izzu na ulici, tak si vzpomeň, že jsi zabila jediného kluka, kterého kdy milovala a tím i její šanci k bývalému životu,“ pohlédl jsem na ni už s klidně chladným hlasem, ale po mých slovech byla zticha. Věděla, že mám pravdu. Vrazil jsem do jejího ramene rukou, aby se vzdálila a já mohl v klidu kolem ní projít.

„Kam jdeš?“ otázala se, než jsem se přemístil pryč.

„Někam, kde nejsi ty,“ obořil jsem se na ni nepěkně a v hlavě si rozpomněl na londýnskou ulici, kam jsem se následně pomocí hůlky přemístil.

Byla už noc, ale protože byl červen, tak už noci byly o dost teplejší než přede dvěmi měsíci.

Rozhodl jsem se při světle z lamp projít po Londýně a utřídit si myšlenky, jak jsem to poslední dobou dělával.

A pak jsem vždy zavítal do jednoho z barů, abych se opil a na chvíli otupil tu bolest, co jsem v sobě od toho momentu na astronomické věži nosil.

Teď to nebylo jinak.

V jedné z opuštěných uliček se svítilo v budově, kam jsem zašel a kde bylo méně lidí než v těch ve středech města.

Vydal jsem si to rovnou k baru, u něhož jsem si sedl na barovou židli a čekal na obsluhu, která na to, že tu skoro nikdo nebyl, přišla až později.

Neřešil jsem to nijak markantně a jen si pohrával s medailonem mezi prsty, který ji patřil a který mi předal Snape. Nechtěl, aby věděla o mně a nerozpomněla se náhodou, což by ji uvedlo ve větší nebezpečí. Z toho důvodu ji ten šperk, co nosila na krku, sebral.

I když ani se nedivím, asi by měla dost otázek na to, proč je na fotce s nějakým klukem, u kterého nemá tušení, kdo je.

„Promiňte za to zdržení. Co si dáte?“ uslyšel jsem znenadání hlas, který jsem si myslel, že je už jen má pouhá halucinace.

„Izzo?“

A/N: Omlouvám se za trochu delší pauzu. Neplánovala jsem ji tak dlouhou, ale jak jsem přestala pravidelně vydávat, tak se šlo hodně špatně vracet na staré koleje. Teď jsem ale už zpátky a plánuju vydávat pravidelně jako dříve, takže doufám že i vy budete nadále číst a že se vám první kapitola líbila.