Don't Give Up On Me (KMTLY III.)

•5. Kapitola•

„My se známe?“ narovinu jsem mu položila otázku po mém příchodu, protože se mi to nechtělo protahovat ani o minutu déle.

Ta nevědomost mě užírala.

Ale stačil mi vidět jeho zaražený pohled, abych znala odpověď. Znali jsme se. Dávno jsme se znali, jenže já si na to nedokázala vzpomenout.

„Vzpomínáš si na něco?“ použil taktéž otázku nadějně a v jeho očích se objevily šťastné jiskřičky.

„Takže se známe,“ vydechla jsem ze sebe a sledovala to cappuccino přede mnou, co sem číšnice při mé nepřítomnosti přinesla.

„Na co si vzpomínáš?“

„My jsme spolu chodili?“ znovu jsem naprosto ignorovala jeho otázku a ptala se na ty své, co se mi tvořily v hlavě.

„Jo,“ přikývl v souhlas a tím mi konečně začaly dávat smysl ty vzpomínky na to, jak jsme si proplétaly ruce, anebo jak jsem mu přejížděla rukou po saku.

„Proč jsi mi to sakra neřekl?“ s naprostou nechápavostí jsem na něj pohlédla, protože to nedávalo smysl. Měl mi to říct hned, jak mě uviděl a ne abych na to nakonec přišla sama úplnou náhodou.

„Bál jsem se, že mi to neuvěříš,“ sklesl zrak do stolu a já se to všechno pokoušela pobrat.

Takže jsem s ním chodila. Chodila jsem s hezkým a bohatým klukem? Jak jsem zatraceně takového kluka mohla zrovna já sbalit? To by mě nehorázně zajímalo, protože on byl definicí kluka, jakého by chtěla každá.

Ale už aspoň dává smysl, proč chodil za mnou do baru, dával mi dýška a pozval mě sem místo jiných o dost hezčích holek. Protože jsme spolu v minulosti chodili...

„A proč ses neozval už dřív? Protože pokud vím, tak tu nehodu se vzpomínkami jsem měla před rokem, tak proč jsi-?“

„Je to trošičku komplikovanější, než si myslíš,“ utnul mě s vážným pohledem, ale já nedokázala nalézt žádné rozumné vysvětlení, proč se ozval až teď.

„Tak mi to vysvětli, protože já to absolutně nechápu,“ rozhodila jsem rukama a málem přitom vylila to kafe přede mnou. „To jsi měl jinou nebo jsi se mnou nechtěl být?“

„Jasně, že jsem chtěl. Jen... tvůj bývalý život... Prostě jsem měl práci, kterou jsem musel dořešit a nechtěl jsem tě do toho zatahovat,“ vyhrkl poslední větu po své nejistotě, jež zazněla při jeho druhé větě o mém životě.

„Proč mi přijde, že mi neříkáš všechno?“ podezírala jsem ho a zaskočila ho, že jsem to prokoukla. On však neodpovídal, pouze sledoval desku stolu před sebou. „Draco, co mi zatraceně tajíš?“

„Izzo, nech to být,“ prohlásil místo odpovědi, kterou jsem od něj požadovala.

„Nech to být? Vážně? Teď po tomhle všem?!“ vyhrkla jsem na něj a naprosto ignorovala, že mě mohli slyšet i lidi od okolních stolů.

Ale byla jsem naštvaná. Opravdu naštvaná.

Rok se mi neozve a potom se mi najednou objeví u dveří? K tomu mi ani o sobě prvně neřekl a musela jsem si na něj vzpomenout sama.

A ještě mi něco tajil.

Už jsem chápala, proč chtěla Caroline, abych se od něj držela dál.

Byl přesně ten typ kluka, na kterého vypadal. Bohatý a hezký kluk, který se ozve pouze, když se mu zachce. Jinak ne.

Že já blbá na tuhle schůzku vlastně chodila...

„Fajn, jak chceš. Nechám to být, užij si zbytek života,“ odhodila jsem bankovku rychle z bundy na stůl vedle kafe, kterého jsem se ani nedotkla a vyšla rychlým krokem z kavárny k autu.