Já & Michael

30. Michael Jackson Awards 1984

Ten úsměv byl doslova nakažlivý.
,,Jamesi! Ráda vás vidím," pronesla jsem upřímně.
,,Rosie, máme to na sebe pokaždé ale štěstí, viďte? Dnes večer vypadáte ohromně," pravil nakonec s vážnou tváří a já jsem se rozpačitě usmála.
Pak uchopil moji ruku a s galantností ji políbil na hřbet.
,,Vy jste ale lichotník, Jamesi."
,,Konečně se pořádně usmíváte. Hned vám ty přirozené půvaby sluší mnohem víc," nakonec řekl a pak se rozhlédl kolem.
,,Prosím, hlavně se mě neptejte, na to, kde je Michael," utrousila jsem.
James stočil pohled zpátky na mě a pak se rozesmál.
,,Zdáte se mi nějaká smutná, Rosie," pronesl James se zamračeným výrazem, který upíral na mě.
Legendární Mr. Dynamite nakonec sáhl do náprsní kapsy svého černého saka, vytáhl placatku a notně z ní upil.
,,Prosím," pronesl a podal mi placatku. ,,Napíjte se." Usmál se James. ,,Uvolní vás to a zklidní mysl." Cítila jsem, jak mi rum hřejivě stéká do skoro prázdného žaludku.
To teplo ze žaludku mi stoupalo k srdci a do hlavy. Bylo to příjemné a uklidňující. Napila jsem se opatrně ještě jednou.
,,Děkuji, Jamesi," řekla jsem a podala mu stříbrnou placatku s gravírovaným erbem zpátky.
,,Na hezký večer," pronesl s úsměvem James Brown a taky se ještě jednou napil.
Znovu se rozhlédl kolem a nakonec mi svou rukou pokynul, abych šla k němu blížeji. Zrakem jsem spočinula na jeho extravagantně masivních prstenech ve tvaru hvěz.
,,A teď vám řeknu jedno tajemství, Rosie," pronesl James Brown se skoro lišáckým úsměvem na tváři.
Král soulu se ke mně nahnul a začal mi šeptat cosi do ucha.
Pozorně jsem poslouchala a jen přikyvovala.

,,Měli by jsem se už jít asi posadit, Willy," upozornila maminka otce, když jsem se vrátila zpět ke svým rodičům a divadlem se ozvalo druhé zacinkaní, které upozorňovalo na to, aby všichni přítomní hosté zaujali svá místa v hlavním sále.
Otec zrovna vedl vážnou debatu s ředitelem nahrávací společnosti.
,,Ano, miláčku. Už půjdeme."
,,Rosie! Rosie!" slyšela jsem volat pištivým dětským hláskem své jméno.
Otočila jsem se a zrakem spočinula na malém kloučkovi v elegantním černém smokingu, který se dral přes všechny lidi kolem.
,,Rosie! Musím ti něco říct. Musím ti něco povědět," doslova křičel. Lidé se zvědavě otáčeli za jeho hlasem a usmívali se.
Malý Emmanuel přiběhl a šťestím bez sebe mě objal pevně kolem nohy. Nakonec spokojeně vydech:
,,Tak jsem tě přece jenom našel, Rosie."
Pak zvedl zrak a slušně pozdravil maminku.
,,Dobrý večer, paní Moorová."
,,Ahoj, ty malý ďáblíku. Kdepak máš rodiče? Že tady tak sám pobíháš?" zeptala se a pohladila ho něžně po hlavičce.
,,Někde se tady pohybují," odpověděl okamžitě Emmanuel a pokrčil jeho malými rameny, zatímco se mě pořád držel kolem nohy, abych mu náhodou nikam neodešla. Usmála jsem se, klekla jsem si ke svému malému příteli a upravila mu motýlka, kterého měl uvazanýho kolem krku.
,,Rosie, já nechci sedět vedle rodičů," vychrlil na mě okamzitě vážným, přesto smutným hláskem.
,,Kovboji, budeme to muset vydržet." Pohladila jsem ho po tvářičce.
,,Ale vždyť my sedíme úplně někde vzadu a tam já nic neuvidím," začal pomalu vzlykat Emmanuel.
,,Vydržíme to, kovboji, ano?"
Emmanuel místo odpovědi sklopil zrak a malou ručkou si utřel slzičku, která se mu kutálela po malé tvářičce.
Byl tak zklamaný. Jeho smutek mi doslova lámal srdce.
Vzdychla jsem a nakonec se usmála.
,,Kovboji, teď mě dobře poslouchej, ano? Mám plán."
Můj malý společník překvapeně zvedl hlavu a zadíval se na mě. V jeho očích se třpytila zvědavost s maličkou kapkou naděje na záchranu celé situace.
,,Vraťíš se zpátky k rodičům."
,,Ale, Rosie, já-"
,,Poslechni, co říkám a hlavně... hlavně mi důvěřuj," pronesla jsem, teď už s velkou odhodlaností. ,,Prosím, kovboji. Slibuji, že se pokusím něco vymyslet, ano?"
Emmanuel se na mě chvíli díval s otevřenou pusou.
,,Slibuješ?"
,,Ano. Slibuji. A ty mi slib, že se vrátíš zpátky ke svým rodičům. Hned teď."
Nakonec přeci jenom Emmanuel zakýval poslušně hlavou, otočil se a rozběhl se někam do davu.
,,Rose, je čas jít," uslyšela jsem otcův hlas, když jsem se zvedala.
Zaznělo třetí upozornění.
Otočila jsem se ke svým rodičům.
,,Tati, já... já si potřebuji odskočit na dámy," vykoktala jsem ze sebe a okamžitě si všimla otcova podezíravého pohledu.
,,V pořádku, Rosie. Jen jdi," řekla maminka a uchopila otce za ruku. ,,Pojď, Willy, nechci se pak mačkat mezi těmi všemi lidmi."
,,Dobrě, ale budeme tě čekat, Rose. Nezapomeň přijít včas!"
Jen jsem přikývla a zmizela v davu.
Ostatně to jsem si také celou dobu přála. Zmizet daleko od svých rodičů.