Já & Michael

26. The New Generation

Balení do New Yorku probíhalo jednoduše. Vzhledem k tomu, že bylo vše plánovaný příliš narychlo, vzala jsem si jen pár kousků oblečení, které jsem naházela do jednoho kufru.
Vrátit jsem se měli za tři dny.
Na letiště mě odvezl osobně můj otec, který na tom doslova trval.
Klidně bych se vsadila, že kdyby mohl a jeho práce by to umožnovala, dělal by nám doprovod i při našem pobytu v NY. Zkrátka, měl otcovské obavy o svojí nejmladší dceru a já mu to nedokázala nějak rozmluvit.
Už tak mu bylo divné, že mi Michael nedal nic jako letenku, pouze mi řekl nějaké číslo letadla s tím, že se máme zeptat na informacích na podrobnosti.
,,Ano. Vidím to tady. Je to soukromé letadlo," odpověděla slečna na informacích.
,,Soukromé letadlo?" divil se otec a vykulil oči.
,,Do New Yorku, že ano?" ujišťovala se slečna.
Otec přikývl.
,,Vaše letadlo je Cessna 425 a doba letu je necelých pět hodin."
Zkontrolovali mi pas a příruční zavazadlo.

Otec prošel odbavovací halou v mírném šoku.
Hlásit jsme se měli u dalšího pracovníka v odletové hale, který nás dovedl k letadlu.
Byl jeden z krásných kalifornských slunečných dní.
Z dálky jsem uviděla černé auto, které stálo vedle malého letadla.
Rozpoznala jsem Billyho, který nosil zavazadla z auta do letadla a nějakého malého zavalitého muže v černém obleku s elegantním kufříkem v ruce.
Nikdy před tím jsem ho neviděla.
Stál vedle Michaela, rozmachoval paží ve které držel kubánský doutník a o něčem spolu zapáleně diskutovali, když v tom Michael otočil hlavou naším směrem.
,,Rosie!" usmál se. Vykročil ke mně a tím okamžitě ukončil debatu s tím neznámým mužem.
,,Zdravím tě, Willy." Michael se stále usmíval.
Otec Mika také pozdravil, ale stále upíral jeho zrak na to malé letadélko.
U schůdků stál starší vousatý chlapík, a zrovna si potřásal rukou s tím mužem v černém obleku, se kterým se Michael před malým okamžikem bavil a pokynul mu, aby vešel dovnitř, evidentně to byl náš pilot.
Muž v obleku uhasil doutník a zmizel v letadle a já obrátila pohled zpátky na tátu.
,,Jak dlouho vydrží to letadlo letět?" zeptal se otec vážným hlasem.
,,Dva tisíce kilometrů, žádný problém, pane," odpověděl pilot s úsměvem.
Otec si dál se značnou nedůvěrou prohlížel ten stroj, který mu připadal jako nějaká hračka.
Z jeho pohledu jsem poznala, že se na Mika zlobil, protože mu zapomněl sdělit ten drobný detail, že jeho dceru do New Yorku hodlá dopravit v takovém miniaturním stroji.
To byl celý Michael, tajnůstkář a vypouštějící detaily, které někomu jinému připadají dost podstatné. Zatímco můj táta z toho nebyl moc odvázaný, já byla naprosto nadšená.
,,Nikdy jsem nesnila o tom, že poletím soukromým letadlem," řekla jsem vzrušeným hlasem.
,,Kolik to pojme osob?" uslyšela jsem znovu tátův hlas.
,,Tati!" Neudržela jsem se. ,,A není to jedno?"
Michael se pobaveně usmál.
,,Sedm," odpověděl pilot.
,,Neboj se, Willy. Je to naprosto bezpečné." Michael se tvářil jako by se nechumelilo a jako by letět chatrným letadélkem byla úplně běžná věc.
V tom se ozval rachot motoru a vrtule na křídlech stroje se začaly otáčet čím dál tím rychleji.
,,Miku, máme povolení k odletu," oznámil hlasitě Billy a ujmul se mého zavazadla.
,,Mám tě ráda, tati." Otočila jsem se k otci a vlepila mu velkou pusu na tvář.
Michael mu s úsměvem na rozloučenou potřásl rukou, poté mě obejmul kolem ramen a vykročili jsme společně po schodech do toho malého letadélka, které se chystalo za pár vteřin vzlétnout do oblak.
Otec ustoupil o několik kroků zpátky a nevěřícně kroutil hlavou.
Nevím, co v tu chvíli bylo pro Willyho Moora těžší, jestli vidět jeho holčičku po boku Michaela Jacksona a nebo že jeho milovaná holčička poletí tak pekelně malým strojem skoro přes celé Spojené státy americké - a s Michaelem Jacksonem, samozřejmě.