Druhorozená (Správná volba)

Zmizet co nejrychleji

Naira si pozornost všech přítomných užívala, vždycky byla ráda středem dění. Já jsem si v  tu chvíli přála být neviditelnou. Se svojí povahou jsem do této společnosti a jejich způsobu zábavy nezapadala. Otec přistoupil ke králi zdejšího panství. Navzájem se pozdravili a začali si zvolna povídat. Já se sestrou jsme si stoupli ke stěně a tím udělali prostor pro tančící páry. Konečně jsem měla možnost si prohlídnout celý sál. Všechno bylo sleděné do bílo-zlaté barvy. Místnost měla několik mohutných svícnů, díky kterým bylo zde dostatek světla. Do sálu vedly i shody s vyšívaným kobercem, po kterých pravděpodobně sestoupil král s rodinou, když byl ples v počátku. Stůl se zlatým ubrusem, na kterým bylo občerstvení a postupem času skvrny od vína, dále krásné dekorace jako ozdobné záclony, květiny a jiné... Lidé se opravdu bavili. Většina z nich si již zvykla na naší přítomnost a někteří stále zírali, až to bylo nepříjemné. Byli jsme tu jediný v zastoupení elfí říše. Několik páru tancovalo do pomalé až bych řekla usedlé a nudné hudby a jiní se bavily v ústraní jako já se sestrou. 

Nairu hned zaujala skupina mužů u protější zdi. Nejspíš to byli princové z jiných říší nebo synové z urozených či bohatých rodin. Sestra se začala červenat a chichotat, když jeden z můžu vystoupil ze skupiny vpřed a rázným krokem došel až k nám. Byl vysoký a urostlý, kratší blonďaté vlasy měl upravené tak, aby mu nepadaly do obličeje. Ostré rysy, tmavé obočí a arogantní pohled. Ano, přesně tak působil v mých očích. Přišel až k nám a díval se upřeně na sestru. Představil se jako princ Ivor, dědic říše Ztracených. Věděla jsem, že tohle nemusí dopadnout dobře. Jejich země a lidé nemají dobrou pověst. I tak sestru natolik očaroval, že svolila, a on s ní po chvilce odešel na taneční parket. Měla jsem o ní trochu obavy, nechtěla jsem, aby se sním zapletla do něčeho, z čeho pak nebude cesty ven. Chvíli jsem je pozorovala pak vyhledala pohledem otce, který byl zabraný do debaty s ostatními, a tak jsem začala vymýšlet plán útěku z této místnosti. Bála jsem se, že i mě by mohl někdo vyzvat k tanci.  To jsem nemohla nechat dopustit. Ne jenom, že jsem tancovala nerada, ale zároveň mi to nešlo a připadala jsem si vždycky hloupě. 

Můj plán zněl jasně, opustit tuto místnost rychle a nepozorovaně. Proplétala jsem se mezi skupinkami lidí až jsem našla své únikové dveře. Zámek jsem neznala, takže jsem ani nevěděla kudy jít. Chvilku jsem šla rovně a pak odbočila doprava až jsem se dostala do zahrad. Byl to skvělý pocit. Zhluboka jsem se nadechla a zpomalila  svou chůzi. Hudbu ani smích lidí už jsem neslyšela a tak jsem mohla být sama se sebou. Omyl! Když jsem se vracela z procházky v zahradách a přibližovala se k zámku, uslyšela jsem skupinu mužů, kteří se smáli nahlas a vykřikovali. Jeden z nich si mě všiml a začal se přibližovat. Uznávám, měla jsem strach, i když jsem uměla zacházet se zbraněmi a zvládala jsem nějaké základy obrany, v žaludku jsem měla nepříjemný pocit. Pořád se přibližoval blíž a blíž. Když si všiml, že jsem z elfí země začal se nekontrolovaně a oplzle smát. Zvedl ruku s úmyslem, že se mě dotkne, v tu chvíli jsem ho odstrčila a udělala několik kroků zpět. Šel z něj cítit alkohol. Jeho skupinka přátel už dávno zmizela a teď jsme tu stáli jen já a on. Začal se zase přibližovat... 

Úsměv, který doposud měl se vytratil velmi rychle, a tím se změnilo i téma rozhovoru, v jeho případě spíš monologu. Vyslechla jsem si, jak nás nemá v oblibě a nespočet dalších urážek, které se mě nijak nedotkly. Možná si v tu chvíli ani neuvědomil, že mluví s princeznou. Jeho ruka vystřelila opět ke mě a tentokrát ke krku, který stiskl velmi pevně.  Možná měl v úmyslu se mě zbavit, nebo si chtěl vybít svoji zlobu a nenávist. Začala jsem sípat a svýma rukama se snažila bránila. Odstrkávání a další pokusy o útěk byly samozřejmě bez úspěchu. Kapky slz mi začaly stékat po tváři a já cítila jak tělo slábne. Když už jsem to začala pomalu vzdávat, protože proti jeho síle jsem neměla šanci, jeho stisk náhle povolil. Padla jsem na kolena a zhluboka dýchala. Ohlédla jsem se a všimla si jeho těla ležícího na zemi. Mé oči se z něj přesunuly k postavě, která mi dnes nejspíš zachránila život. První co jsem spatřila, byly jeho sevřené pěsti, vystouplé žíly na rukách a klouby od krve. Musí to být nějaký muž a já pevně doufám, že to není nikdo urozený. Vznikl by z toho mnohem větší problém než je teď, o kterém by se už určitě dozvěděl otec. Přistoupil ke mě a podal mi svou ruku. Jeho pomoc jsem odmítla a zpátky na nohy se dostala bez jeho pomoci. Podívala jsem se mu do očí a srdce mi začalo bušit jako nikdy doposud. 

https://pin.it/5ow4HOe 

Ahoj všichni, doufám, že se vám příběh zatím líbí. Kdyby jste měli k tomu jakékoliv výhrady a nápady co zlepšit, neváhejte mě kontaktovat. Děkuji¨

Dnešní kapitolu bylo pro mě těžké sepsat, jelikož jsem se nedokázala soustředit, i tak doufám, že si ji oblíbíte a přivítáte  v tomto příběhu dvě nové postavy, které dost ovlivní děj....