Izabella a Harlow neví do čeho se zapletly, jakmile pod své křídla přiberou novou studentku vysoké školy Tatum. Tate byla do všeho zapletená ještě dávno před jejím narozením, aniž by o něčem věděla. Myslela si, že svou rodinu zná, ale začíná o tom s...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
5. KAPITOLA |Tatum Lenoir|
Po zmizení paní knihovnice jsem si uvědomila, že bělovlásek se posadil vedle mě na matraci, jež byla v okně. Objela mě jeho specifická vůně. Nevědomky jsem přivřela oči a vtáhla ji do sebe.
Máta smíšená s cigaretovým kouřem. Jako vždy.
Sledovala jsem jeho sluncem ozařující profil. Bílé rozčepýřené háro mu padalo do očí, jak měl lehce skloněnou hlavu ke svému nejnovějšímu Iphonu. Nos rovný, ale špičatý, rty užší, ovšem vytvarované. Jeho čelist byla ostře řezaná a já nemohla jinak, než na něm viset pohledem, když zaťal čelist.
A stočil ke mně pohled. Tváře mi zrudly a já na něj jen nevinně a unaveně zamrkala.
„Copak, Tate?" zeptá se tiše.
Byla jsem moc unavená na to, abych si uvědomila, že jsem se k němu nahnula. „Dneska žádné připomínky?"
Pousměje se. „Chybí ti snad?"
Horlivě zakroutím hlavou.
„No tak vidíš," odmlčí se, „jsi moc bezbranná a mě to baví, jen když mi dáš zpětnou reakci."
„Nejsem bezbranná," odfrknu si, načež mu zajiskří v očích.
„Ale seš," hádá se, „mohl bych udělat cokoli, co by ti za normálních okolností vadilo, ale teď," zahledí se na mě: „Jsi moc unavená na to, aby ses dokázala bránit."
Zčervenala jsem. Srdce mi nabralo na rychlejším tempu a já se radši zahledím do dřevěných prken před sebou.
Chtěl mě snad znásilnit? Tady a teď? V knihovně?
Vyprskne smíchy. „Bože, Tate," zakleje.
Jako by přesně věděl, co mi běží myšlenkami. Zrudnu snad ještě více, pokavaď to bylo vůbec možné. V tu chvíli jsem se chtěla doslova propadnout do země. Vlastně by to bylo požehnání od boha, kdybych se přeci jen propadla, anebo snad slitování?
Mou pozornost ovšem upoutá jeho smích. Vzhlédnu k jeho smějící se tváři. Byl najednou tak uvolněný, neměl žádnou svou chladnou masku, nic takového. Jeho ústa byla pootevřená, rty roztáhlé do širokého úsměvu, díky němuž se na jeho tváři objevily vrásky. Odhaloval své zářivě bílé a rovné zuby.
Bylo to poprvé, co se upřímně od srdce smál v mé přítomnosti.
A já se nad tím uvědoměním pousmála.
Ovšem hned mě to přešlo, jakmile jsem si také uvědomila, kdo že tady vedle mé osoby sedí.
Byl to Misha. Ten nepříjemný Misha, jemuž jsem na obtíž. Byla jsem mu na obtíž, poněvadž to docela kvalitně naznačil v sobotu ráno po tom večírku. Musela jsem si připomenout, jaké na mě má vždy narážky. Tak, jak se choval dnes, muselo být jen proto, že mi není dobře. A taktéž můj mozek byl lehce omámen a vysílen, proto jsem o něm přemýšlela tak, jak jsem přemýšlela.
