Devil May Cry (DMC) - Démonovo srdce

Část 18 Slib

Dante vydal se pro radu a pomoc ke Trish, ale blondýnka příliš nápomocná nebyla. Byť měla znalosti týkající se démonů a jejich světa, co se andělů týkalo, příliš zprvu nechtěla ani uvěřit tomu, že by se nějaký takový vůbec na tomhle světě našel.. ovšem stejné tomu tak bylo s polodémony..  alespoň tedy doporučila péči jakožto pro člověka.. tedy udržet jí v teple, zajistit aby se jí rány nezanítili a dbát na to, ale jedla a pila. Slíbila ale Dantemu, že se pokusí najít nějaké další informace, které by mohli pomoci, nebo byliny.

Dante tímhle příliš nadšený nebyl. Doufal, že mu blondýnka pomůže o něco více, ale i z toho mála co zjistil, chtěl dostat co nejvíce. Po cestě zpátky do kanceláře tedy, stavil se v obchodě pro nějaké věci. Lehce ale ztracet v tom, co měl by vlastně vzít, protože jeho znalosti co se jídla či pití týkalo obsahovalo jen jahodový pohár, pizzu a pivo, nic z toho nebylo něco co by měl teď zraněný anděl dostat, takže tedy nakonec odešel z obchodu z prázdnou. Doufajíc, že Trish nebo Lady v tomhle budou nápomocnější.

Když dostal zpátky do kanceláře, našel ty dva skoro tak jak je předtím opustil. Anděla ležícího na pohovce a bratra, který seděl vedle ní, nyní otočen ale k ní. Ve své ruce držel tu její. Dante možná hrál si většinu času na hlupáka ale i jemu tak nějak došlo co se mezi nimi vlastně odehrávalo. Vlastně měl takové tušení už nějakou tu dobu, protože byly věci, které nedokázali před ním schovat, jako nepatrná gesta při kterých mysleli si, že je nevidí, nebo fakt, že oba voněli vzájemně vůní toho druhého.. což mohlo znamenat jediné věci. Nevadilo mu to, tedy alespoň částečně.. jistá jeho část byla ráda za to, že jeho bratr něco takového dokázal. Že se odprostil od své minulosti, od své tužby po síly a moci a snad konečně začne nějak 'normálně' žít svůj život. Na druhou stranu.. lehce jej píchlo u srdce za to, že tahle holka vybrala jej místo jeho.. ovšem to neměnilo nic na tom, že měl jí rád tak jako tak a nic a nikdo na světě to nezmění.

"Jsem zpátky.. Trish moc velká pomoc nebyla, ale nějak to zvládneme, společně.." řekl když k nim tak nějak došel a maličko se k bratrovi sehnul. Ten jenom tiše povzdechl si, niž by od ní uhnul nějak pohledem.

"Měl jsem to být já.. a ne ona.." hlesnu tiše Modrý polodémon. Dante skoro nedokázal uvěřit svým uším, že on něco takového řekl.. proto trvalo mu okamžik či dva než nějak vstřebal to, že jeho bratr pronesl něco takového.

"Udělal.. si vše co se dalo.. to, že žije je to nejdůležitější. A bude žít i dál, o to se postaráme. Ty a já Vergi.." řekl k němu Dante měkce a maličko natáhl k němu ruku aby se jej dotkl na jeho rameni. A právě onen dotyk bylo něco co přimělo Vergila se konečně na něj podívat. Dante pak zahlédl něco co viděl u něj prvně v životě... jeho oči, vždycky tak prostupné, tak ledové, chladné bez emocí.. byly zlomené. Zrcadlila se v nich jistá bolest, jisté zoufalství a stejně tak i zármutek. Dante hleděl na svého bratra okamžik více než překvapeně. 

"..a začneme tím, že jí dostaneme nahoru do postele. Ať už chceš nebo ne, ten gauč není zrovna to nejpohodlnější na ležení.. a postel je dost velká na to, abys tam mohl být s ní.." řekne pak Dante a na pár sekund dokonce zahlédl něco jako náznak rozpaků v bratrově tváři, když zmínil právě onu část o tom, že tam v posteli může být s ní. Modrý polodémon nakonec přikývl tomuhle nápadu. Dante se na něj krapet pousmál než pak pomalu vstal a přešel blíže k ní.

"Omlouvám se Princezno, jestli bude to nějak bolet nebo nepříjemné.." řekl jí měkce než pak opatrně, jakoby snad byla ze skla či jemného, křehkého porcelánu, podebral jí svýma rukama a vzal jí tak do své náruče. Tichému bolestivého špitnutí se však anděl ubránit nedokázal. 

"Já vím.. a mrzí mě to.. ale bude to tak lepší, když budeš ležel v posteli. Bude ti tam lépe.." špitnul jí než se pak spolu s ní rozešel směrem nahoru do patra. Nedokázal ale zabránit bolestnému píchnutí u srdce když viděl, jak druhé její křídlo viselo bezvládně dolů a prakticky jej za sebou táhl..

Zamířil s ní do Vergilova pokoje, kde jí opatrně uložil na postel. Dokonce i pourovnal její křídlo tak, aby nebylo nějak více pochroumané či nepohodlné a přikryl jí dekou alespoň do pasu. Opatrně zkontroloval provizorní bandáž z ručníku na jejích zádech. Vypadalo to, že krvácení ustalo což byla jen dobrá zpráva. Polodémon se poté otočil na patě aby zamířil dolů do koupelny, kde do malého lavóru natočil trochu teplé vody a přihodil k tomu mycí žíňku. Spolu s tím, vydal se nahoru, zjišťujíc, že Vergil už neseděl vedle pohovky.  Pach ve vzduchu napovídal mu, kam se vlastně přesunul. A on, následoval tuhle cestu též. 

A našel jej přesně tam, kde očekával. V pokoji, seděl na okraji postele vedle ní. Dante maličko pousmál se když jej takto viděl. Poslední bitva na něm sice zanechala svoje šrámy, ale ty pozvolna uzdravovali se a bude v pořádku co nevidět. Jeho démon se o to postará velmi dobře. Což nedalo se příliš říci o andělovi na posteli.. o něj musejí se postarat právě oni. 

"Její krvácení ustalo.. což je dobrá zpráva.. možná, mohl by ses postarat o to, aby ta hezká tvářička byla zase hezká..?" řekne Dante a dojde k němu i s oním lavórem s vodou. Vergil se na něj podíval a lehce přikývl. Položil tedy lavór vedle něj na zem, věnoval jí letmí pohled a rozhodl se je tam ponechat o samotě. Stejně potřeboval mluvit s Trish ohledně toho, zda by mohla donést nějaké věci pro ní.

Když zavřeli se za ním dveře, Vergil dal si načas. Přiměl se k pohybu až za nějakou chvíli, kdy sehnul se tedy a vzal namočenou žínku a opatrně s ní začal čistit její tvář, která byla zamazaná nejenom od špíny ale i krve. Mlčky čistil jí dokud nespatřil jak nepatrně pootevřela svá víčka. 

"V..." její rty tiše špitli.

"Ššš.. šetři svoje síly.. nenamáhej se.." řekl jí tiše a nepatrně, jakoby se snad bál, že se při hrubším kontaktu rozpadne, jí hřbetem své ruky pohladil po její tváři.

"Promiň.. že.. jsem.. nebyla dost.. silná.." špitnul tiše anděl. Polodémon zarazil se. Něco takového od ní rozhodně nečekal.. nečekal, že uslyší podobná slova a od ní.. protože byl to on kdo selhal.. přísahal, že jí uchrání a selhal. Nedodržel svůj slib.. jedno její přenádherné křídlo bylo nenávratně pryč a byla to jeho chyba.

"To není tvoje chyba.." hlesl tiše a sehnul se k ní, věnujíc jí lehké políbení na její čelo. Po polibku zůstával takto skloněný u ní i nadále, jeho rty skoro téměř se dotýkajíc jejího čela.

"Byl jsem to já kdo selhal.. kdo porušil svůj slib.. dovolil jsem, aby bylo ublíženo mé drahé bytosti.. já jsem ten, kdo měl by se omlouvat.. kdo měl by prosit o tvoje odpuštění.." řekl tiše, kterak tohle bylo míněno jen pro její vlastní uši. Trvalo mu nějakou tu chvíli než posbíral se k tomu, aby mohl pokračovat:

"...nedovolím to již znovu.. nikdo ti už znovu neublíží... i kdyby to mělo znamenat, že přivedu Podsvětí sem do tohoto světa.."

Nebyl to slib jako takový, protože neodvážil se po tom prvním pronést další, když byl takto porušen. Byl to slib jemu samému, či osudu jako takovému. Po tom všem co zažil čím si za svůj život prošel.. nedovolí aby mu někdo sebral tuhle osobu z jeho života. Jednu, jedinou dobrou věc, která jej potkala.. nedovolí to. I kdyby to znamenalo, že povolá na tento svět desítky věží nebo démonických stromů.. kdokoliv se na ní jen křivě podívá, vytrpí si hněv démona..