Devil May Cry (DMC) - Démonovo srdce

Část 15 Dotek

Ayla si zvykla na pobyt v Devil May Cry poměrně rychle.

Krátce po jejich návratu ze zahrady, sama zvolila si Vergilův pokoj coby svoje malé, klidné útočiště. Dante a jeho flirtovací a balící okamžiky dali se zkousnout a překousnout a ona je většinově stejně brala s nadhledem. Možná i jistou špetkou humoru. A s Vergilem to byla vlastní kapitola sama osobě. Pro ty dva, vše získalo tak trochu jiný nádech. Největší změnu tohohle, neslo se pro polodémona samotného. Do tohohle dne nebyl dosud uvyklí na to mít v životě, ve svém životě někoho dalšího, někoho kdo není jeho otravným bratrem. Bylo to něco nového, něco doposud nezažitého. Jak sebevědomí, neoblomný vždy působil a byl, nyní skoro až bál se všeho toho nového a postupoval dětskými krůčky. Vždy jeden opatrný, mírně váhaví krok než udělá další. Ayla v tomhle ohledu byla trpělivá, měla pro něj pochopení, nejenom z coby lidského měřítka, ale tak trochu opomněla mu říci, že vládne i jistou dovedností empatie. Schopností, která jí umožňuje při doteku, kůže na kůži, dokázala cítit pocity, emoce, jeho pocity a emoce. Měla pro něj pochopení jako nikdo jiný. Koneckonců, jak chcete aby se choval kluk, který vyrostl mezi démony, než-li jak démoni samotní?

Co se věcí s démony týkalo, byla ochotná nabídnout  své síly a dovednosti, které nebyly odmítnuty. Nejenom při Vergilových hlídkách a obhlídkách, ale i při Danteho úkolem a pracích, které měli býti placené, alespoň tedy většinově byly. Vergil sám nebyl moc nadšený z toho, když oni dva společně a sami opouštěli kvůli tomu kancelář, ale i rámci zachování jejich společného tajemství, většinou zůstával jenom v tichém nesouhlasu.

Skoro se však jednou podřekl, když Dante vrátil se spolu s Ayou v česných ranních hodinách a Aya samotná ležela mu v rukouch. Dante mu osvětlil, že naběhli mezi větší počet démonů než očekávali, než počítali a on v rámci její ochrany nabízel své tělo jako její živí štít. Po boji tak díky tomu vypadal jako řešeto a ona použila svojí moc aby jeho rány vyléčila. Což vybralo si svou daň a Vergil moc dobře věděl, že neměla by svou moc takhle užívat, na jejich léčení, léčení démonů ale ona nebrala to nazřetel. A ona, dělala to znovu a znovu. kdykoliv byl jeden z nich nějak zraněný. Chtěla jim prostě pomoci. Neměl jí za zlé onu myšlenku pomoci jako takovou, spíše potom tížilo jej vidět na ní ten dopad. Jak slabá, skoro bezbranná díky tomu vždycky byla...  Když byla při síle, dokázala ustát zranění stejně jako on sami, pokud tedy nejednalo se o démonibijecké zbraně. S nimi měli problém všichni tři. Zranění u bratrů, která dokázala vyléčit jenom ona. A v poslední době naráželi až přespříliš na démony takto ozbrojené.

Před Dantem však tenhle drobný fakt prozatím tajili. Oba shodli se na tom, že prozatím to bude tak lepší, byť hlavní Vergilův důvod, utajovaný, byl, že jeho mladší bratr by si neodpustil různé poznámky a rádoby narážky na jeho či jejich společný účet. A tomu se chtěl vyhnout. 

Když tedy Dante nebyl v okolí, většinově buďto šel pro pizzu nebo oni vydali se ven pod hlídkovací záminkou. Atmosféra lehkého napětí tak mohla odeznít. Vergil nebyl příliš pro fyzický kontaktu týkalo, ale jeho nepatrná gesta jako letmí stisk ruky, pohlazení líčka či lehce opětované objetí, byly znaky toho, že vydává se po dobré cestě. A tím jak byly pro ně oba vzácné, tím spíše byly pro ně oba ceněné. Jediné co od toho okamžiku u fontány Vergil neudělal, byl další polibek. Co opustili zahradu, další mimo ní Aya nedostala. Maličko to samozřejmě mrzelo, ale snažila se být trpělivá.

Však jednou v noci, byť nepotřebovala spát jako lidé, když léčila bratry bylo třeba dobrat sil, někdy však i bylo to gesto komfortu a relaxu, ze zvyku než únavy, probudil jí pohyb v pokoji. Cítila vnitřně, že osoba, která tu byla nebyl nikdo jiný než Vergil sám. Tiše přistoupil k posteli, ve které spala, či nyní spíše spánek předstírala, aby zjistila jeho záměr. Modrý polodémon okamžik stál u její postele, než sehnul se k ní a ona pocítila dotyk jeho rtů na svém čele, a dále potom i něžné pohlazení po tváři. Nevěděla, netušila co mělo to znamenat, ale nebylo to rozhodně nic nepříjemného, ba naopak. Bylo to příjemné gesto, které rozhodně kromě těla jako takového, pohladilo i na duši samé.