V zajetí pocitů (HP FF, #procitto2022)

Remusova žárlivost

„Harry?“ rozlehl se domem na Grimmauldově náměstí hlas protkaný obavami.

Remus Lupin si dělal starosti. Nebylo zvykem, aby jeho skorokmotřenec rušil schůzky na poslední chvíli a bez vysvětlení. A když ráno přišel na ministerstvo a zjistil, že si Harry vzal nečekaně volno, jeho obavy se ještě zvětšily. Využil tedy toho, že kolem úplňku měl volnější program a mohl se vytratit z kanceláře, aby vyřídil pár pochůzek, koupil nějaké pečivo ke snídani a vydal se za Harrym.

Zastavil se pod schody a zaposlouchal se. Během let, kdy byl vlkodlakem, se naučil využívat své zbystřené smysly, které mu především kolem úplňku dokázaly poskytnout spoustu zajímavých informací. Teď třeba tu, že Harryho právě probudil. Uchechtl se, když zaslechl tiché zaklení a o něco hlasitější výkřik: „Už jdu.“

S dobrou náladou, protože to nevypadalo, že by Harry byl nějak nemocný nebo zraněný, se vypravil do kuchyně, aby dal vařit vodu na kávu. Podle toho, jak zněl Harryho hlas, ji bude potřebovat.

Když Harry vstoupil do kuchyně, pokládal Remus zrovna šálky s lahodně vonící kávou na stůl, na kterém už trůnila velká mísa s čokoládovými croissanty a několika donuty přelitými čokoládovou polevou.

„Dobré ráno,“ zívl Harry a přitáhl si župan pevněji o tělu. Byl nevyspalý a byla mu zima. Usadil se na židli a dlaně přitiskl k porcelánu, ze kterého sálalo příjemné teplo. „Co tady vlastně děláš?“ zamumlal směrem ke svému náhradnímu kmotrovi, který ho pozoroval.

Vypadá to, že měl náročnou noc, pomyslel si Remus pobaveně, když sledoval unaveného a pomuchlaného Harryho. Na první pohled bylo patrné, že mladý muž dorazil domů pozdě. A nestihl sprchu, pomyslel si Remus, když se zhluboka nadechl a zachytil pach potu.

„Přišel jsem tě zkontrolovat,“ usmál se na Harryho omluvně. „Netušil jsem, že jsi večer někde byl, a když jsem tě nenašel v práci, tak jsem měl obavy.“

„Jo, no,“ zamumlal Harry a podrbal se ve vlasech. Netušil, co by měl říct. „Musel jsem včera něco vyřídit a vrátil jsem se pozdě, tak jsem si vzal volno.“ Doufal, že se Remus nebude vyptávat, nebyl si jistý, jestli je dost vzhůru na to, aby vymyslel uvěřitelnou lež.

Remus sledoval, jak se mladý muž mračí v zamyšlení a rozpačitě uhýbá pohledem. Bylo mu to jasné, Harry měl rande a nechtěl, aby to někdo věděl a kecal mu do toho. Už i Hermiona něco takového naznačovala, tak to asi byla pravda. A ač ho bodl osten ublížení, že mu Harry nevěří tolik, aby se mu svěřil, chápal to.

„V pořádku,“ ujistil Remus svého nervózního kmotřence a natáhl se, aby ho přátelsky poplácal po zádech, když v tom to ucítil. Vůni, kterou dobře znal. A kterou by tady rozhodně nečekal.

Na chvíli se zarazil, přesvědčený, že s blížícím se úplňkem už blbne, ale když se nadechl znovu, bylo to tam zase. Slabá vůně toho, koho už roky miloval. A kdo nikdy neprojevil sebemenší náznak, že by o něho stál. Ale co dělala jeho vůně tady? A proč ji předtím necítil? Nemohl si pomoci, musel zjistit, kde se zde ten pach vzal.

„Nebyl tady v poslední době Severus?“ zeptal se zrovna, když se Harry napil kávy a překvapeně sledoval, jak se mladý muž dusí. Nejistý, co Harryho tak překvapilo, přiskočil blíž a udeřil ho do zad ve snaze dostat zbloudilou kapalinu pryč a umožnit mladému muži zase normálně dýchat, když to znovu ucítil a mnohem silněji. To uvědomění ho zasáhlo jako blesk. Ta vůně šla z Harryho. A Harry měl večer rande. Vnitřnosti se mu zkroutily a z hrdla se mu vydralo zavrčení. Vycenil zuby a pozvedl ruku se zkroucenými prsty připravenými k útoku.

Ne, vykřikl uvnitř své hlavy a tlačil vlkodlaka k ústupu. Tohle je Harry, syn tvých přátel, Siriusův kmotřenec, to nemůžeš, promlouval v duchu sám k sobě a snažil se uklidnit.

Sotva dostal vlka ve svém nitru pod kontrolu, rychle od Harryho odstoupil, rád, že měl mladý muž zrovna úplně jiné starosti a nevšiml si, jak nad sebou ztratil kontrolu. V tu chvíli si uvědomil, že musí pryč. Že nemůže zůstat v místnosti s člověkem, který mu sebral jeho lásku. Že kdyby Harry jeho tušení potvrdil, nemusel by vlka udržet. Že takhle blízko úplňku by svoji žárlivost nezvládl, že by se s tím nedokázal vyrovnat.

„Promiň, Harry,“ vyhrkl, sotva se na něho mladík podíval uslzenýma očima a očividně se chystal pronést nějakou odpověď, „musím jít. Zapomněl jsem… Zapomněl jsem, že se mnou chtěl mluvit Kingsley. Jo, musím spěchat,“ vyhrkl a rychle sebral ze židle svůj plášť a vyrazil ke dveřím.

„Remusi?“ zachraptěl Harry nechápavě. Ještě před chvílí si myslel, že bude čelit nepříjemnému výslechu před kterým by nejradši utekl, a teď to vypadalo, že před něčím utíká Remus. „Co…“ snažil se zeptat na důvod jeho odchodu, ale byl přerušen prásknutím dveřmi. „Ani ahoj mi neřekl,“ zamumlal si Harry zamračeně a podrbal se ve vlasech. „To by mě zajímalo, o co šlo,“ zabručel a natáhl se pro croissant s čokoládou. Celý Remus, blesklo mu hlavou pobaveně, závislák na čokoládě a kolem úplňku ještě větší než normálně.

Když si přivlastnil i Remusův hrnek kávy a snědl třetí croissant, začal mít konečně pocit, že jeho mozek začíná fungovat a tak se vrátil k tomu, co se stalo před chvílí. Přehrával si celý ten rozhovor, snažil se zjistit, co mu mohlo uniknout, najít nějakou stopu, proč se Remus začal chovat divně.

Napil se kávy a znovu se málem začal dusit. Sakra, blesklo mu hlavou, když mu konečně došlo, proč se Remus asi ptal na Severuse. „Doprdele, musel ho ze mě cítit,“ vydechl šokovaně a plácl se do čela. „A to vdechnutí kafe bylo určitě jako přiznání,“ zamumlal, zatímco prsty zamyšleně bubnoval o desku stolu. „Ale proč odešel? Co si myslel, že jsem se Severusem…“ náhle se zarazil a zalapal po dechu. „Sakra,“ vyjekl, když mu došlo, co muselo Remuse napadnout. „Severus mě zabije,“ zamumlal vyděšeně při představě, že Remus šel jeho bývalého učitele lektvarů konfrontovat a rychle vyskočil ze židle, aby se vydal Severuse varovat.