V zajetí pocitů (HP FF, #procitto2022)

Hermionino zmatení

Hermiona Grangerová upřeně hleděla do tlusté knihy ležící na kuchyňském stole svého malého bytu v mudlovské části Londýna a snažila se přijít na rozdíly v právních řádech Británie a Ameriky.

„To byl zase nápad, studovat ještě i mudlovské právo,“ zabrblala vyčerpaně a tužkou si udělala na papír další poznámku, když ji ze soustředění vytrhl tichý zvuk, který zněl skoro jako přemístění. Zmateně se rozhlédla a zavrtěla hlavou. „Jako kdyby se sem dalo přemisťovat,“ zamumlala si sama pro sebe a chystala se otočit stránku, když se ozvalo zaťukání na dveře vedoucí na balkon.

Že by sova? pomyslela si ve chvíli, kdy se otáčela, aby se mohla s nezvaným návštěvníkem vypořádat. Co to – problesklo jí hlavou, když za prosklenými dveřmi spatřila stát Albuse Brumbála v tyrkysovém hábitu. „Merline,“ hlesla, když jí došlo, jaké pozdvižení by výskyt podivně oděného starého muže na jejím balkónu mohl vyvolat u sousedů, a vrhla se ke dveřím.

„Pane řediteli,“ uvítala ho a jen stěží se ovládla, aby se ho hned nezeptala, co tam dělá. Určitě se muselo něco stát, pomyslela si rozhodně, protože Albus Brumbál by přece nepřišel jen tak, navíc neohlášen a přes balkón.

„Slečno Grangerová, tak rád vás vidím,“ začal Brumbál tak zvesela, že Hermiona začala pochybovat o jeho příčetnosti. „Jak se vám daří? Vidím, že se věnujete studiu,“ pokračoval ve společenské konverzaci jako by se nedělo vůbec nic zvláštního.

Hermiona, která se marně snažila přijít na to, co může starý ředitel chtít, se na chvíli zarazila, než jí došlo, že naráží na knihy, sešity a listy papíru poházené všude okolo.

„Promiňte,“ vyhrkla a odsunula několik knih stranou, aby mohla řediteli nabídnout místo k posazení. „Dáte si čaj, pane řediteli?“ zeptala se jako slušně vychovaná hostitelka, i když by na toho muže nejraději pořádně uhodila, aby konečně řekl, proč přišel. Vážně nesnášela, když něčemu nerozuměla. A tomu, proč se Albus Brumbál objevil na jejím balkóně, nerozuměla ani trochu.

„Rád,“ usmál se Brumbál a v očích mu zajiskřilo, když dodával: „A kdybyste náhodou měla citronový…“

Hermiona se usmála. Ředitelova vášeň pro citrony byla zvláštně uklidňující.

Když na stole přistály dva hrnečky s čajem a talířek sušenek, zadívala se Hermiona vyčkávavě na Brumbála. Vážně doufala, že se konečně dozví, proč tu je.

„Asi byste chtěla vědět, co mě sem přivádí,“ začal Brumbál rozvážně a chvíli si zamyšleně hladil dlouhé vousy s pohledem upřeným někam do dáli, než se na Hermionu konečně podíval. „Víte, slečno Grangerová, včera se mi stala taková divná věc. V noci jsem se procházel po hradě a zahlédl jsem něco moc zvláštního.“

Hermiona nakrčila čelo v zamyšlení, jak by se jí mohlo týkat cokoliv, co ředitel v noci viděl v Bradavicích. Nebyla přece už dávno studentkou a kromě toho, že se pravidelně scházela s profesorkou McGonagallovou na oběd, neměla o dění na hradě žádné zprávy.

„Stál jsem zrovna u okna, když jsem zahlédl pohyb na pozemcích školy. Jistě chápete, že mne tato skutečnost zaujala,“ podotkl, jako by musel ospravedlnit, že tu osobu sledoval.

Hermiona pořád nechápala, jak by mu mohla pomoci. Předpokládala, že kdyby to byl nějaký cizinec, Brumbál by si s ním poradil. Sama by si spíš tipla, že to byl nějaký student. Koneckonců nebylo by to poprvé, kdy by se nějaký student toulal po večerce mimo kolej, pomyslela si a nebyla si jistá, jestli se kvůli tomu má cítit provinile nebo pobaveně.