Koruna z perutí

16.

Gravitace si na chvíli odskočila vypomáhat na měsíc, a tak čekali, zastaveni v pohybu. Vzduch jí nikdy nepřipadal tak ostrý a jemný zároveň. Řezal jí do tváře, ale na oko ji mateřsky objímal peřinou z cukrové vaty. Keře stihly bezpečně utéct z jejich dosahu, až se jim za patami prášilo. Tráva zaujala jejich místo a naopak nedočkavě přešlapovala v očekávání jejich slavného příchodu. A jelikož nic netrvá věčně, dočkala se. Rozmázli se na ní lépe než máslo, co se celý den vyvalovalo na stole.

Necítila bolest. Jen adrenalin, který jí překotně proudil žilami, škodolibě zašlapujíc červené krvinky. Smála se, přestože její plíce na kolenou prosily o přísun nového kyslíku, namísto plýtvání toho, který ve vlaku našetřily. Radovala se z přítomnosti. Kdyby našla vůli zvednout se, tancovala by. Přišlo jí to absurdní, ale zároveň ji děsilo, jak moc ji to láká. Zapomněla, jaké je netrpět.

,,Jsi celá?" silueta nad ní zatemnila slunce. Jak dlouho bez něj lidstvo přežije? Pár týdnů, než umrzne, a pár let, když se zahrabe se zásobami dost blízko jádru. Ale to jí nezajímalo. Mohlo zhasnout klidně hned, protože ona byla šťastná. Zrychleně dýchala a namísto slov jen přikývla hlavou na souhlas. Její ústa byla tak moc ohromena z úsměvu, že hodila schopnost mluvit přes palubu.

Chytila se jeho nastavené ruky, ale zneužila toho k tomu, aby ho stáhla k sobě na studenou zem. Proletěl nad nimi plechový pták a zanechal jizvu na jinak hladkém nebi. Říká se, že jizvy nikdy úplně nezmizí. Pouze časem vyblednou. Navléknou kožený hábit, ale přesto nadále vyčnívají z davu.

,,Co teď?" obrátila hlavu k chlapci a očima sledovala rysy jeho obličeje. Takhle zblízka byla vidět jemná souhvězdí pih, která mu někdo rozsypal na nose.

,,Budeme improvizovat," zvedl se na loktech a ona obratem jeho pohyb zopakovala.

Za chvíli už šli lesem a pod nohama jim šustilo spadané listí. Odřeniny si opláchli vodou, a tu jemnou štípavou bolest tak teď cítila při každém kroku. Vracela ji do reality, když se její myšlenky rozeběhly pamětí. Vysílala jí signály, že je teď a tady. A že má pěkně koukat na cestu, pokud nechce hodit tygra přes první pařez.

Viděla mravence. S obrovským nákladem na zádech. Nemají čas na psychickou zátěž, když mají plné ruce té fyzické. Kdyby lidé chodili po ulici tam a zpět s dvojitým nákladem, než kolik váží, psychologové by přišli o práci. Že by nová terapie? Zamyslela se a obličejem tak, kvůli své nepozornosti, nabrala pavučinu. Vypískla, podivný to zvuk, a počkala, až ji chlapec vysvobodí. Tedy poté, co se jí pořádně vysmál. A ona musela uznat, že přerostlá moucha bez křídel opravdu je poněkud k popukání.

,,Kdo vůbec jsi? Působíš neskutečně tajemně," poznamenala po chvíli tiché chůze. ,,Určitě seš nějaký agent, nebo tak něco."

,,Skoro. Jsem marťan na misi poznat tuhle planetu, abychom ji mohli kolonizovat," pokrčil rameny.

,,Pitomče," zavrtěla hlavou a sebrala ze země šišku, aby si z něj udělala živý terč.

,,Vidíš to? Vidíš to? Takové reflexy bych neměl, kdybych byl obyčejný smrtelník," rozhodil rukama poté, co se úspěšně vyhnul její střele.

,,Myslím, že podceňuješ, jak moc špatně házím," stiskla rty k sobě, ale koutky jí lehce cukaly pobavením.

,,Chceš to naučit?" nabral si hned několik šišek. ,,Musíš to vzít do dlaně... Podívat se, kam chceš házet... To je zvlášť důležité-" dal se do vysvětlování a ona nechápala, jak to vůbec zvládá s vážnou tváří.

,,Ty marťane jeden-" dala se do ztřeštěné palby s myšlenkou, že ho snad alespoň jednou trefí, i kdyby to mělo být úplnou náhodou. ,,Najdi si to svoje UFO a vrať se, odkud jsi-" to už ji však do čela trefila šiška a odpoutala její pozornost. ,,To ti nedaruju," rozeběhla se za ním a házela před sebe všechno, co se jí dostalo pod ruce. Šiška, nešiška.

Tak nějak se stalo, že doběhli k vesnici. Nejprve vykoukly střechy a za chvíli už stáli na štěrkové cestě. Zastavili se a rozhlíželi se kolem. Jako dvě lesní příšery, co poprvé zahlédli civilizaci. Měli jen štěstí, že civilizace nezahlédla je. Tedy zatím. Asi by se z toho jen tak nevzpamatovala.

,,Chtělo by to jídlo. A pití," poznamenal rozhodně, když mu do zorného pole vstoupil nápis Restaurace na kopečku.

,,A něco na sebe," zhodnotila. Jejich oblečení bylo částečně sedřené, částečně zablácené a částečně obalené neidentifikovatelným lesním bordelem.

,,A- tadá!" mávl ke stavení vedle nich, kde se venkovní sušák pomalu prohýbal pod vahou lákavého oblečení. ,,Čerstvě vyprané přímo pro nás," na tváři se mu usadil úsměv dítěte, co zahlédlo pod stromečkem balicí papír ve tvaru dinosaura.

,,Chceš krást? Ale, ale, půjdeš do pekla," založila si ruce v bok. Což v kombinaci s hnízdem, co měla na hlavě, nevypadalo vůbec tak dramaticky, jak by si přála.

,,To u nás na planetě nemáme," mrkl a kachním krokem docupital ke svému cíli tak, aby ho z oken nebylo vidět.

„Já tě neznám. Jsem náhodný turista, co s tebou nemá vůbec, ale vůbec nic společ-" u nohou jí přistál svetr, kalhoty a deka, která vypadala, jakoby ji sežvejkala kráva. Ale co by pro teplo neudělala. Oprášila si stávající oděv a kradený si dala navrch. Už jen čekala, až se z chaloupky přiřítí babka s bačkorou v napřažené ruce, jako to bývá v pohádkách. Takové štěstí ale neměli. A jejich život nebyl pohádka. Škoda. Jak se tak na převlékajícího chlapce dívala, stačilo by, kdyby se učesal, umyl a ukradl koně. Možná by mu pak to princovství i věřila.

„Až po tobě," otevřel dveře restaurace a mávl dovnitř, jakoby snad slyšel její předchozí myšlenky a chtěl teď naplnit svou gentlemanskou povinnost.

Iluze pohádky však skončila se vstupem do místnosti. Na zdi hrála televize s fotbalovým zápasem, před ní seděli muži s půllitry piv v rukou a hloupě povzbuzovali obrázky k lepším výkonům, jakoby to snad mohlo ovlivnit hráče samotné.

Nechápala, proč vůbec lidé sledují sport. Proč je baví dívat se, jak jiní lidé běhají sem a tam. Jak si hází míčem. Jak hekají, nadávají a poskakují. Nikdy nebyla žádným velkým fanouškem televize jako takové. Ale filmy a seriály ještě pochopit dokázala. Ty mohly lidem něco dát. Inspirovat je, poučit a donutit je vyvarovat se stejným chybám. Sportovní pořady podle ní měly smysl jen pro ty, kteří byli sami pro stejnou aktivitu zapálení. Kteří chtěli najít tu nejlepší taktiku, vypozorovat slabiny soupeře. Ze zbytku populace jen vytvářely dav bučících krav. Ohrnula nos. Raději by si nasadila skleněné střevíčky a odtančila do tramtárie, než sledovat tyhle zbytečné existence.

A tak si koupili plněné bagety s minerálkou a zakempili na schodišti před budovou. Kousali je komáři, kteří je shledali zajímavějšími než zurčící potok opodál. Vítr pečlivě utahoval pletence jejich vlasů, a vytvářel tak unikátní umělecká díla. A oni žili. Žili tím momentem. Uvědomovala si čerstvý vzduch v plicích, spokojeně vzdychající žaludek i hřejivou přítomnost chlapce vedle sebe. Její mysl, stejně jako ona sama, vyměnila svůj oděv. Skryla bouři pod svetrem klidu. A ona doufala, že už ho nikdy nesundá.