Koruna z perutí

11.

,,Tolika hvězd," vydechl po chvilce s pohledem upřeným k jasné noční obloze.

,,Vypadá to pomalu jako slavnost. Jako nějaký velký a tajný večírek, který galaxie pořádá na oslavu toho, že šli lidé konečně spát," sdělil hnědovlásce své myšlenky s lehkým pobavením v hlase.

,,To ano," usmála se a dál hleděla na ty blyštivé korálky. ,,Zajímalo by mě, co je tam daleko, za hranicí toho, kam dosáhnou lidské technologie. Tam daleko u té nejvzdálenější hvězdy."

,,Třeba... Tam žijí tvorové jako my," navrhl jednu z možností. ,,A třeba si i kladou tu úplně stejnou otázku, jestli je jejich planeta jedinou v celém širém vesmíru, na které začal život."

,,Ano, ano... Třeba dokonce právě teď, v tuhle chvíli, pozorují tu nepatrnou tečku, která je naším sluncem, a přemýšlí o tom samém jako my," zasnila se.

,,Přesně, to je možné. Úplně vidím, jak ve svých osmi duhových chapadlech drží dalekohled a zkoumají Mléčnou dráhu, aniž by vůbec tušili, že se v ní nachází naše modrá planetka s celou civilizací," zazubil se a svými slovy vytvořil v dívčině představivosti úplně nový druh mimozemšťana, který až podezřele přesně připomínal chobotnici obalenou skittleskami.

,,Proč musí být vesmír tak obrovský a nekonečný a všechno v něm od sebe tak neskutečně daleko?" postěžovala si, ale na tváři jí stále hrál jemný úsměv.

,,Asi proto, abychom si proti němu připadali malí, bezmocní a ztracení," uchechtl se a Via radši nezmiňovala, že právě dokonale popsal její většinové pocity.

,,Počkej, něco... Něco ti hodím," ozval se po minutě příjemného, relaxačního ticha a začal cosi lovit v kapsách džín. Hnědovláska na ten popud odtrhla pohled od rozesetých světélek a zvědavě pozorovala jeho počínání.

,,Chytej!" zavolal na ni a vrhl jejím směrem nějakou drobnou věc. ,,Je to kus hvězdy," vysvětlil s širokým úsměvem na tváři.

Nikdy nebyla dobrá ve sportech a ani únava s tmou jejímu chytačskému umu zrovna nepomáhaly, a tak ta věcička neskončila v jejích napřažených rukou, ale místo toho dopadla na dřevěnou podlahu balkónu.

Sklonila se a opatrně si ji zvedla do dlaně, načež popošla pár kroků k poblikávající lampičce u dveří, aby si ji mohla pořádně prohlédnout. Netrvalo dlouho a úspěšně v ní rozpoznala drobný křemínek lesklé bělostné barvy, kterou ještě umocňoval odraz měsíčního svitu.

,,Opravdu je to jako úlomek nějaké hvězdy," šťastně se usmála a otočila se zpět k němu.

Jenže už nebyl nikdo, kdo by její slova slyšel. Překvapeně zamrkala a bezvýsledně napínala zrak do šera temné zahrady, než jí začalo pomalu docházet, že ten chlapec se zářivými vlasy a ještě zářivějším úsměvem opravdu zmizel.

Náhle, bez varování či slov rozloučení se vypařil a před ní stál opět pouze smutný pokroucený kmen stoletého buku. Jen větev, na které ještě před chvilkou seděl, se kývala setrvačností a rytmickým máváním dávala hnědovlasé dívce najevo, že zde skutečně byl.

Nechápala spoustu věcí. Jak jen bylo možné, že znal její jméno, když ona to jeho neznala? Proč jeho existenci zaznamenala teprve minulý týden, přestože pravděpodobně chodí do stejně školy jako ona již nějaký ten čas? A hlavně, kde neustále bere tu neuvěřitelnou schopnost nečekaně se objevovat a zase mizet? Nespokojeně nakrčila čelo a zavrtěla hlavou, načež se s hladkým kamínkem v ruce vrátila zpět dovnitř.

Myšlenky jí splašeně vířily hlavou a ona mezi nimi marně hledala nějakou, která by vysvětlila všechny záhady kupící se kolem toho tajemného zrzavého chlapce jako hejna vos kolem jahodové zmrzliny.

Situace by byla o něco jednodušší, kdyby snad věřila na pohádky nebo zázraky. To by o něm totiž mohla klidně říci, že má jistojistě neviditelný plášť nebo třeba o něco modernější teleport. Vše by se tím vysvětlilo a ona by to mohla smést ze stolu jako hotovou věc. Jenže na ně nevěřila. A tak se dál utápěla v otázkách, na které neměla odpověď, a zadumaná se prodírala tančícím davem ven.

Cestou domů si uvědomila, že ji fascinuje. Naprosto a bezvýhradně. Při každém setkání s ním cítila, jak se v něm bravurně proplétá tajemno s optimismem. Životní zmar se štěstím. A klidné ticho s jiskřivým smíchem. Celá jeho osobnost ji vyváděla z míry takovým způsobem, že o něm přemýšlela i o dva dny později, kdy seděla u vyřezávaného stolu v domě její babičky a uzobávala čerstvé sušenky ze zdobeného talíře.

,,Tak, co je nového, zlatíčko?" vytrhl ji z přemítání laskavý hlas šedovlasé ženy se zástěrou kolem pasu, která zrovna vešla do místnosti a v ruce nesla hrnek bylinkového čaje.

,,Nového?" zopakovala a snažila se z té změti myšlenek vybrat nějakou naprosto nepodstatnou a nekonfliktní, která by byla pro tuto situaci tím pravým ořechovým. Jednoduše z toho důvodu, že chtěla v jejích očích i nadále zůstat tou malou nevinnou princeznou. Vnučkou, kterou sice potkaly mnohá příkoří, ale přes to přese všechno si zachovala kladný přístup ke světu. A ano, sice tomu tak nebylo ani omylem, ale to nemusela vědět.

,,No... Přestoupila jsem ze semináře anglické konverzace na dějiny pravěkých kultur," řekla nakonec a tvářila se, jako by to snad byla kdoví jak důležitá informace. Fakt, že se nejednalo o přestup, ale o nekompromisní vyhození učitelem proto, že kategoricky odmítala mluvit se spolužáky, radši vynechala.

,,Dějiny? To zní zajímavě," odvětila se zájmem a postavila před ní strakatý hrneček horkého nápoje, načež se posadila vedle ní na gauč.

,,To ano. Mamuti jsou fajn," usmála se a souhlasně přikývla. Lidé v pravěku měli tak jednoduchý život. Točil se pouze kolem jídla a přežití. Nebyl v něm čas přemýšlet. Čas cítit. A už vůbec ne čas truchlit a litovat sebe, ostatní nebo snad svých činů. Žili ze dne na den. Z minuty na minutu. Nežili minulostí ani budoucností. Žili přítomností a konkrétními momenty. A ačkoli si byli plně vědomi toho, že každá minuta může být jejich poslední, tak nechtěli strávit život čekáním na smrt. Žili naplno.