Koruna z perutí

10.

,,Tak pojď. Jdeme," věnovala jí Nancy povzbudivý úsměv a už ji táhla dovnitř. Viu okamžitě obklopil omračující hluk a zmatek, proti němuž byl potápějící se Titanik definicí pohody a klidu, a nebýt ruky, za kterou ji druhá dívka pevně držela, tak už by byla dávno za devatero horami.

Na popud Nancy na sobě měla černé šaty, jež byly jako pěst na oko vzhledem k zabláceným teniskám, kterých se zarputile odmítla vzdát, a její obličej byl precizně sjednocen do přirozené barvy řádnou vrstvou líčidel.

,,Tady máš," strčila jí do ruky kelímek naplněný neznámou tekutinou, která měla podezřele močálovou barvu a rozhodně nevoněla po fialkách. Představa, že by měla něco takového pít, se jí zamlouvala zhruba stejně, jako kdyby po ní chtěla, aby políbila pavouka.

,,Ne, to je dobrý, já radši půjdu-" vytrhla svou dlaň ze sevření té její a upínala pohled plný naděje ke schodům do druhého patra, kde by hudba třeba nemusela být tak hlasitá.

,,Ani nápad," zavrtěla hlavou a zastavila hnědovlásčinu ruku, která se už chystala odložit ten prapodivný nápoj.

,,A do dna," věnovala jí drobná dívka šibalské mrknutí a se svými slovy jí také zvedla kelímek ke rtům. Věděla, že by nepřestala otravovat, dokud by nedosáhla svého, a tak si pouze rezignovaně povzdechla a poslušně se napila. Doufala, že tak od ní bude mít třeba konečně pokoj, aby mohla nikým nepozorována odletět do jiné galaxie a hezky v klidu umřít.

,,Fuj," ucedila před zaťaté zuby a zatřepala hlavou. Nejen, že to svým vzhledem až podezřele přesně napodobovalo bažinu, ono to tak i chutnalo. A tak se na její tváři hned usadil skutečně velmi nespokojený kyselý výraz.

Než však druhá dívka stihla začít obhajovat tu alkoholovou břečku, tak se z davu vynořila povědomá blonďatá hlava.

,,Holky? Už jsem se bál, že nedorazíte!" zvolal chlapec v pokusu přeřvat nějakou píseň o zkažených banánech, která hrála na plné pecky, a s úsměvem na tváři zamířil k nim.

,,Ahoj-" zachraptěla a pokusila se polykáním zbavit té hořké chuti v puse, přičemž se ale křenila jako ježibaba v posledním tažení. ,,-Austine."

,,Ty se ale tváříš," uchechtl se a se škodolibým úsměvem si ji přitáhl do náruče, nedávajíc jí tak ani chvilku na protest. On moc dobře věděl, jak Via nenávidí objímání a lidským dotekům se pokud možno vyhýbá jako čert kříži, ale přesto si ho, jako správný škodolibý kamarád, nemohl odpustit.

,,Nesnáším tě," odfrkla si, když jí pustil na svobodu, a rádoby uraženě si založila ruce na hrudi.

,,Ale prosím tě..." protočil nad ní očima a chytil ji za ruku. ,,Pojď, půjdeme tančit. To ti zvedne náladu," navrhl a sám se nad svou genialitou spokojeně zazubil.

Nechápala, proč mají dnes všichni tendenci přivlastňovat si její dlaně a opakovaně narušovat její křehkou auru zdravé lidské zdrženlivosti, ale pranic se jí to nelíbilo.

,,Ne," zavrtěla hlavou v nesouhlasu a vytrhla se z jeho sevření. ,,Vezmi Nancy. Té to jistě udělá radost," nadhodila ideální řešení a ohlédla se k místu, kde ještě před chvílí drobná dívka stála. Neměla potuchy, kdy se stihla vypařit a vlastně ani neměla sílu to zjišťovat. A tak se bez dalších zbytečných slov rozeběhla ke schodům, které pro ni v tu chvíli byly symbolem lákavého úniku ze společnosti, jež bezohledně kradla kyslík a ničila ušní bubínky.

Třeštila jí hlava, oči protestovaly proti tomu množství různobarevného blikání a plíce lačně prahly po vzduchu, který nebude nasáklý potem a směsí nejrůznějších parfémů. A tak se v druhém patře domu nezastavila a místo toho rovnou poklusem vyběhla na verandu.

Opřela se rukama o příjemně chladné zábradlí a zaklonila hlavu k černé obloze, která se od večera stihla vyjasnit, a teď na ní zářily miliony hvězd. Ledový vzduch jí štípal do odhalených paží a před ústy se jí s každým výdechem tvořil obláček mlhy, ale i přesto ji ani na vteřinu nenapadlo, že by se snad měla vrátit dovnitř. Užívala si tu krásnou chvíli ticha a klidu, narušovanou jen občasným tlumeným hlukem aut jedoucích po nedaleké silnici a zpěvem ptáků, již ještě nešli spát.

Po chvilce ji však začalo bolet za krkem, a tak se pohledem vrátila před sebe, kde stál majestátný strom zahalený do stínů noci. Jako v omámení natáhla dlaň před sebe a prsty přejela po drobné větvičce, která jakoby se k ní snad úmyslně natahovala.

,,Copak chceš, maličký?" špitla si pro sebe a pohladila drobný kropenatý lístek na jejím konci.

,,Létat," ozvalo se v odpověď a dívka sebou překvapeně trhla, až jí ten nebohý lísteček zůstal utržený mezi prsty.

,,Kdo je to?" optala se a zmateně krčila čelo při pohledu do potemnělé zahrady před ní, kde však na první pohled nebylo ani živáčka.

,,Jen vítr," odvětil neznámý s pobavením v hlase.

,,Ukaž se," skousla si ret a nehledě na to, jak moc napínala zrak do černočerné tmy, tak stále nikoho neviděla.

,,A co za to?" ozvalo se a dívka z koruny stromu pár metrů od ní zřetelně slyšela tichý smích, který se někdo marně snažil tlumit rukávem.

,,Neprokleju tě," slíbila mu s potutelným úsměvem na rtech.

,,To zní fér," uchechtl se a protože už ji nechtěl déle napínat, tak si obrazovkou mobilu osvítil svou tvář.

,,Nejsi skřítek," konstatovala s hraným zklamáním a prohlížela si jeho bledý obličej, kterému dominoval široký úsměv a vlasy pomerančové barvy.

,,To nejsem," potvrdil její slova souhlasným přikývnutím. ,,Ale ty zas nejsi víla, takže jsme si kvit."

,,To je fakt," zasmála se a smutek, který se v jejím srdci střádal celý den, náhle zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.

,,Ty jsi Via, viď?" pozvedl obočí a posvítil si na ni, takže si najednou připadala úplně jako slepec v záři reflektorů.

,,Jak to, že znáš mé jméno?" podivila se a dlaní si zakryla ten zdroj světla, který zářil pomalu jako polední slunce.

,,Protože tě sleduji na všech sociálních sítích a již dva měsíce za tebou chodím kamkoli se hneš," odvětil s naprosto vážnou tváří.

,,Cože?" nechápavě naklonila hlavu na stranu a dívala se na něj stejně, jako by se dívala na západ slunce na východě nebo na černobílou duhu.

,,No... Ano. Znám data narození tvých rodičů, tvůj denní harmonogram i značku oblíbených konzerv tvého kocoura," řekl, aby svým předchozím slovům dodal na pravdivosti a koutky úst mu lehce cukaly smíchy.

,,Na kočky jsem alergická," namítla a pobaveně ho sledovala.

,,Ah, opravdu?" nespokojeně nakrčil nos. ,,Tak to jsi mě dostala," zakroutil hlavou a světlo sklonil k zelené trávě pod nimi. ,,Jsem zasažen," povzdechl si a s bolestnou grimasou ve tváři si přejel prsty po imaginární ráně na hrudi, přičemž těžce lapal po dechu. To už se hnědovláska opravdu neudržela a naplno se rozesmála zvonivým smíchem, který sebrala z jedné z nepoužívaných poliček v její hlavě a urychleně oprášila.

Byla zvyklá na hraný, umělý smích, kterým již několik let úspěšně přesvědčovala ostatní o tom, že je v jejím životě všechno v naprostém pořádku. Ale ten upřímný? Ten nezažila již skutečně dlouho.

I zrzavý chlapec se po chvilce probral ze své strašlivé smrti a přidal se k ní. Oba se smáli jako dvě šťastné vánoční rolničky. Jejich smích se nesl potemnělou chladnou zahradou a rozehříval každé ledové srdce, které se mu jen postavilo do cesty.