Koruna z perutí

1.

Hodiny na zdi neúnavně tikají s rutinní přesností. Ručičky se stále řítí dál a dál jen proto, aby se zase ocitly zpátky na začátku. A proces se každý den opakuje. Je to jako lidský život, nebo třeba život mravence. Řítí se stále dál, bez přestávky. Bez možnosti oddechu. Stěny se neustále přibližují, až nás rozmáčknou a zbude po nás jen mastný flek. Nebo tu máme ještě jednu možnost, stejně jako se dají hodinkám vyndat baterky. Prostě přestat existovat. Z minuty na minutu. Prostě jen tak.

,,Slečno Garnerová? Laskavě se věnujte učivu a ne svým romantickým představám. Ta pětka nezmizí mávnutím kouzelného proutku," poznamenala brýlatá žena středního věku a klepla svými umělými drápy do dřevěné lavice, až sebou zamyšlená hnědovláska překvapeně trhla. Nechtěla jí prokázat tu radost a vzít její pištivý hlas, který zněl jako kvílení umírající kočky, v potaz. A tak s ní pouze tiše nesouhlasila. Protože ona věřila, že všechno jednou zmizí. I protivná paní Bernsová, i hodiny s neonově oranžovými ručičkami. I celý podělaný svět. Prostě jen tak.

Když pak později téhož dne lezla po požárním žebříku na střechu činžáku v západní části města, přemýšlela, jaký by to byl pocit, kdyby se pustila. Bolelo by to? Nebo by cítila jen náraz, a pak by přišel klid? Nevěděla. A asi to ani nikdy nezjistí. S povzdechem rozbalila sendvič a automaticky nasypala pár drobků holubovi, naklánějícímu hlavu v hlubokém zamyšlení nad podivným tvorem s příliš velkou černou mikinou a zářivě bílou náplastí na čele.

Slézt zpět dolů uznala za vhodné, až když pomalu přestala cítit prsty na nohou. Brouzdání v kalužích asi nebyl ten nejlepší nápad. Lezla pomalu, příčku za příčkou. Dolů je to vždycky horší než nahoru. To proto, že se musí dívat pod sebe. Přestože strach z výšek už překonala do té míry, že se jí nezvedal žaludek, tak to stejně nebyl příjemný pohled. A když k tomu ještě připočteme prokřehlé prsty a vlhký rezavý kov, tak by se náhodnému kolemjdoucímu mohlo zdát, že hazarduje se svým životem. Ale ona by mu řekla, že se cítí nejvíc živá právě tehdy, kdy je možné, že umře. A navíc, lezla tu už tolikrát, že by musela mít opravdu velkou smůlu, aby spadla zrovna dnes.

O dvě ulice dál se zastavila u omšelého šedého baráčku krčícího se pod vysokými borovicemi, aby vyzvedla od babči chladnoucí koláč a mlaskavou pusu na tvář. Cestou domů přemýšlela nad tím, co je tím osudovým okamžikem, kdy začne být člověk považován za starého. Je to snad odchod do důchodu? Či první šedivý vlas? Nebo ten moment, kdy začnete ztrácet přátele kolem sebe, a jejich diagnóza je "úmrtí na stáří"? Možná právě proto navštěvovala babču tak často. Protože věděla, že už v podstatě nikoho kromě ní nemá. Vždy, když na to pomyslela, tak cítila ten podivný svíravý pocit na hrudi. Netěšila se na to, až zestárne. Přišlo jí to jako postupná příprava na smrt. Nejdříve ztrácíte pnutí v kůži, pak vlasy, zuby, paměť a nakonec i samotný tep srdce. Nechápala, proč někteří přirovnávají stáří k dětství. A asi to ani nechtěla pochopit.

Doma zasedla k pracovnímu stolu, odhodlaná být alespoň trochu produktivní. A tak vytáhla nedodělaný výkres z minulého týdne, jen aby ho po chvíli s naštvaným "Úplně jsem to zkazila." hodila do koše. Byl to prostě takový úplně normální den.