Koruna z perutí

6.

,,Noták, Vio, neboj se!" zavolal na ni s úsměvem vysoký Danny, který byl pomyslným králem téhle ztřeštěné bandy.

,,Je to úplně v pohodě, Vio!" přidala se Nancy k jeho povzbuzování. ,,Není se čeho bát!" doplnil je Austin, který se podle výrazu na jeho tváři nesmírně těšil, až jí bude moct poskytnout první pomoc poté, co hodí hubu a sedře se o drsný beton. Právě proto, že mu nechtěla dát tu šanci, se tak zdráhala se startem. Ovšem, že by také jednoduše nerada skončila v nemocnici, ale oproti tomu, že se nechtěla cítit bezmocná a závislá na jiné osobě než na sobě samé, to mělo pouze minimální váhu.

Nervózně poklepávala dlaní o stehno a střídavě se dívala na skateboard pod její pravou nohou a na přátele, kteří čekali na druhé straně prohlubně. Kopec, který měla sjet, jí z tohohle pohledu přišel stejně prudký jako horolezecká stěna a hrbolatý jako šťouchané brambory.

Ale i přesto všechno se naposledy podívala k modrému nebi, a pak už se s trhaným nádechem odrazila vstříc té nebezpečné jízdě. Řítila se přímo dolů a jediné, co v té chvíli mohla vnímat, byl ohlušující rachot koleček a odpor vzduchu, který jí bezohledně narážel do tváře.

Cítila, jak se jí v té chvíli sevřelo srdce, a celé její tělo zamrzlo v podivné křeči, ve které setrvalo až do chvíle, než úspěšně vyjela protější kopec a ocitla se v náručí malé pihaté dívky.

,,Vidíš! Zvládla jsi to!" křičela jí do ucha a začala s ní samou radostí poskakovat do kolečka jako v nějakém rituálním tanci.

,,Nancy! Prosím, pusť mě," pokusila se vytrhnout z jejího pevného sevření a koutky úst jí cukaly smíchy.

,,Gratuluji. Tímhle ti oficiálně uděluji imaginární řidičák a doufám, že se budeš na ulicích chovat zodpovědně," sdělila jí drobná dívka a odtáhla si ji na délku paží, aby ji mohla počastovat pohledem hrdé matky.

,,Jistě, že budu," zakřenila se hnědovláska a v duchu litovala všechny ubohé ploštice, které za svůj život už rozdrtila pod kolečky skateboardu.

Celý zbytek dne se nesl v uvolněném a přátelském duchu, sem tam doplněném o nějaký ten pád a odřeninu. Via by lhala, kdyby tvrdila, že si to neužila. Ale i přesto si nebyla jistá, zda neměla přeci jen zůstat sedět v tom měkkém křesle a celý den pít horké kakao v náručí plyšového medvídka. Přišlo jí totiž, že od chvíle, kdy odešla ze základní školy a nechala všechny jejich společné zážitky za sebou, tak už si s nimi nerozuměla a stávala se cizí.

Oni stále žili v tom dokonalém světě bez věčně opilých otců a smrti, která přicházela v těch nejméně očekávaných chvílích, kdežto ona už byla jinde. Přešla na druhou, temnou stranu, kde všechny barvy světa ztrácely svůj lesk. Všechny stíny, strachy a obavy si nesla na zádech jako těžký batoh, který ji táhl k zemi. A ona už neměla sílu na to, zvednout ho a jít dál. Smířila se se svým osudem a přestala přemýšlet nad budoucností. Všechny plány a sny, které si kdy její mladší já vymyslelo, byly teď tak nedosažitelné a prchavé jako padající hvězda.

Pamatovala si, jak s Austinem jako malí plánovali vlastní ordinaci. On by byl doktor a ona sestřička. Místo toho teď Via studovala na jediné škole ve městě, která se slitovala a přijala ji, kdežto on byl premiantem na lékařské střední.

První rok po té osudové události docházela na terapie, ze kterých se vracela v ještě větších depresích, než s jakými tam přišla. Terapeutka jí říkávala, že by se tím neměla nechat ovlivnit a měla by dál žít svůj život. Protože svět jde dál a mrtví zůstanou mrtvými. Že se musíme dívat před sebe a neohlížet se zpět na minulost, kterou stejně nezměníme. A Via věděla, že je to pravda, ale stejně odmítala žít v tom světě, který byl náhle tak neúplný a smutný.

Vyplakala potoky slz a v zoufalství rozmlátila většinu věcí, které vyvolávaly vzpomínky lámající její srdce na miliony kousků, ale stejně nebyla schopna zbavit se té nekonečné bezmoci a beznaděje. A tak se prostě přestala snažit. Nechala život životem a stala se jen tichým pozorovatelem. Procházela se ulicemi města s rukama v klokaní kapse černé mikiny a lhostejným pohledem sledovala, jak kolem ní proplouvá čas. Proklínala svět. Slunce. A všechny šťastné lidi, kteří měli přes oči tlustou masku, jenž před jejich zraky skrývala skutečnou podobu života. Neviděli bolest a temnotu, která se krčila za světlem a duhou. Nezažili ten pocit, kdy si chcete vyrvat srdce z hrudi, abyste už přestali cítit. Kdy se chcete zbavit emocí jakýmkoli možným způsobem, protože to bolí tak, že se to už jednoduše nedá vydržet.

Ona to zažila až příliš brzy. Až příliš brzy přišla o iluze dokonalého světa i o dětské sny a přání. A proto zamkla své zničené srdce do kovové schránky a zahodila klíč.