Poslední sbohem

Kapitola dvacátá třetí

Ahojky. Dnes ke kapitole přidávám i písničku, která je v ní zmíněná, abyste si ji mohli poslechnout 🙂.

Přeji vám příjemné počtení 😉

-----------------------------

Usnula jen na pár minut. Maximálně na půl hodiny. Přesto se probudila s dekou přes sebe. Ohlédla se na minicona. Kdo jiný by ji přikryl? Jako by cítil, že se na něj dívá, zvedl hlavu a pozdravil se s ní. Všimla si, že mu z týlu vede kabel, který končil uprostřed kabiny v malé záklopce.

„Externí vedení interní komunikace," vysvětlil. Kývla na srozuměnou. Pak se zeptala druhého mecha, kde jsou. Dynamo jí odpověděl, že brzy budou v cíli. Nic víc neprozradil, ale to jí nevadilo. Pohladila řídící desku a opřela se do sedadla. Zadívala se na hvězdnou oblohu, po které plulo jen pár obláčků. Na západě ji ještě mírně zbarvovalo slunce.

Milovala tyhle momenty. Když se zadívala na měnící se oblohu. Ústup dne, nástup noci. A obráceně. Povzdychla si. Cítila se tak příjemně. Sáhla do batohu a z balíčku potravin vytáhla něco málo k večeři. Ani neměla hlad. Měla pocit, že by jí k životu stačilo jen dýchat. Sandwich a lahev vody. Perfektně dostačující.

„Jsme tady," oznámil Dynamo o několik minut později. „Připravte se."

„Já se připravený narodil," pronesl Zeero vesele. Susan rychle sáhla po bundě a rovněž potvrdila svou připravenost.

Za okamžik už padala vzduchem, ale jen chvilinku, než ji Dynamo chytil. Zeero vyskočil do vzduchu a s několika přemety přistál na zemi. Dynamo hned za ním. Stáli na okraji skály, pod nimi a kolem rostly stromy s pokroucenými větvemi. Susan se po tomto novém místě rozhlédla. Viděla spoustu nízkých keřů, které rostly na strmém skalnatém svahu a zahlédla cestičky mizející ve tmě lesa kolem. Pak ale něco zahlédla vlevo.

Poprosila Dynama, jestli by se mohl trochu natočit.

Jako vystřižený ze středověkých bájí stál na vedlejším kopci hrad. Žádný velkolepý, byla to spíše zřícenina, ale právě proto byl velice krásný a do krajiny zapadal jako klenot z dávných časů. Mystický klenot z dávných časů. Celé tohle místo dýchalo úplně jinak než zbytek světa. Jako kdyby se tu setkávalo více světů.

Na její žádost se Dynamo otočil kolem dokola, aby si mohla prohlédnout potemňující kraj plný vesniček, lesů, polí a luk. Zahlédla vodní plochu několika rybníků a snad i jezera. Nadechla se čerstvého studeného vzduchu.

„Nádhera," vzdechla. „Jak jsi tohle místo našel?"

Dynamo pokrčil rameny. „Asi intuice."

Posadil se na okraj skály a Zeero vedle. Susan se usídlila na přítelově levé noze a zády se opřela o jeho trup. Nechala ho, aby ji ochranitelsky přidržoval rukou a položila si na ni dlaně. Vzduch byl studený, ale Dynamo příjemně hřál. Zadívala se na hvězdy. Jediné záchytné body, které v krajině, na kterou dohlížel středověký hrad, znala.

Vychutnávali si tuhle krásnou noc společně sami. Měli absolutní soukromí. Skydive si našel místo na jednom z vedlejších kopců, odkud se rozhodl, že bude mít perfektní přehled, až budou odlétat. Žádní lidé se kolem nepotulovali a obyvatelé nedaleké vesnice se drželi u svých domovů.

Náhle začala odkudsi hrát tiše hudba.

„I watch the night turn light blue,

But it's not the same without you,

Because it takes two to whisper quietly,