Poslední sbohem

Kapitola dvacátá čtvrtá

Jiranterix práskla dveřmi sestřina skrovného příbytku. Bylo to tu zase. Už zase se rozhádaly. Yserinas ji přemlouvala k pomoci druhým. Do hlavy jí tloukla charitu do té doby, než její pohár trpělivosti přetekl. Jira nebude dělat nikomu dobrého anděla! Zvlášť ne ušmudlaným a smradlavým existencím nejen na Zemi.

Rázně se rozhodla, že odletí. Dřív než se Yseri podaří ji nějak obměkčit. Pro lidi v nouzi toho už udělala dost. Teď to bylo na jiných, aby se starali.

Zpoza opasku vytáhla kom, který dostala od Autobotů, aby si mohla zavolal odvoz zpátky. Chvíli ho drtila v dlani a následně odhodila. Do svého zařízení zadala příkaz Demodegonu, aby přiletěl. Přesun teleportačním mostem jí nedělal dobře a ani za nic na světě by nenasedla dovnitř jednoho ze Cybertronianů.

Nad tou představou znechuceně ohrnula nos.

„Jiro." Yseri vyšla za ní. Zastavila se od ní pár kroků. „Chápu tvé rozčílení a slibuji, že s tím končíme."

„To si teda piš!" zavrčela Reenka.

Aniž by její sestra cokoli řekla, přistoupila k ní a pohladila ji po modrých copech. Jiranterix kupodivu neucukla. Zvedla hlavu a podívala se do dálky přes kopce a údolí na vysokohorské štíty.

„Nebudu ti v odchodu bránit. Jen bych byla ráda, kdyby ses na chvíli zastavila a pomyslela na ostatní. Jen na chvíli," dodala rychle, protože cítila, že se její sestra chystá něco opět namítnout. „Pak si zas můžeš jít, kam tě tvé nohy ponesou."

Naposledy přejela Jiře po vlasech, otočila se a vrátila se zpět. Jira stála jako opařená. Na pár minut se přestala hnát za svými cíly jako uragán. Ale pak ten okamžik vyprchal. Musela se okamžitě vrátit a dokopat všechny pasažéry na Dema.

Věděla, že se jim to nebude líbit, ale co jí na tom vlastně záleželo.

S odporem s setkala už na Arše. Zatímco ona byla navštívit sestru, ten všivák Devcon se stále válel na pohovce. A ještě jí řekl, ať se uklidní, když vběhla do apartmánu jako jezdec apokalypsy.

„Nemůžeš jim to přece kazit, Jiro." Řekl, když mu oznámila své rozhodnutí.

„Nemůžeš jim to přece kazit, Jiro!" zopakovala uštěpačně. „Zavolej je sem." Když nereagoval podle jejích očekávání, kvapným důrazným krokem zamířila do komunikačního centra. Rovnou za Botem, který měl na starost všechny cesty komunikace uvnitř Archy a který obyvatele lodi spojoval se světem.

Velice důsledně si vyžádala aby ji spojil s jejími budoucími pasažéry. Blaster se tvářil neoblomně, ale Jira byla i na něj příliš důrazná. Spojil se tedy s Dynamem a předal hovor horkokrevné Reence.

Ta na jeho vkus až přehnaně požadovala, aby se okamžitě vrátili, že odlétají. Když skončila, otočila se na patě a vydala se na odchod. Blaster zavěsil a ještě na ni stihl zavolat: „Dohoda zněla odlet v neděli, jestli se nemýlím."

Jira si pro sebe zaprskala jako naštvaná kočka. Měla pocit, jako kdyby ji celý svět nenáviděl. Že nikdy nemůže být po jejím a všichni jí kazili plány. Vztekle kopla do jednoho z droidů, kteří se starali, aby byla loď uklizená. Vysloužila si tím pokárání od lodní inteligence. Zlobně zvedla obě ruce se vztyčenými prostředníčky. V reenštině zuřivě mlela nadávky, jak nesnáší tohle místo.

„Jiro," ozvalo se najednou za ní. Ignorovala svého občasného parťáka.

Devcon ji zastavil dupnutím těsně před ni. „Terix!" Tentokrát ji oslovil mnohem ostřeji. Leknutím uskočila a skončila na zemi. Odmítla Devovu pomoc, ale nevstala. Mech se postavil před ni a dal si ruce v bok. „Myslím, že to už přeháníš. Práce počká. Tobě by se taky nelíbilo, kdyby tě chtěl někdo odtrhnout od rodiny a přátel. Nemluvě o tom, kdyby ses s nimi už nesměla nikdy potkat."