Poslední sbohem

Epilog

O týden později podávala Susan svou rezignaci. Už nechtěla mít nic do činění s armádou ani N.E.S.T.em. Raději si našla méně náročné zaměstnání blíž k domovu, aby mohla být s rodinou co nejčastěji.

Po Dynamovi a Zeerovi jí v srdci zůstala velká díra. Často celé večery proplakala. Každou noc usínala s ampulí. Dynamův jádrový energon k sobě vždy pevně tiskla. Bála se, že by jí ho mohl někdo ukrást.

Aby ho měla stále u sebe a nemusela s sebou tahat celou nádobu, koupila si na krk přívěsek s malou sklenicí plnou kamínků. Ty vysypala a opatrně do ní lžičkou nalila trochu tekutiny. Nechtěně se s ní během toho pokapala a popálila. Dílem náhody nepřevrhla ampuli. Okamžitě ji zavíčkovala a bezpečně uložila. Mezitím se však popáleniny stihly zhoršit a když si oplachovala ruce, už na nich měla puchýřky.

Po téhle příhodě jí zůstaly jizvy na doživotí. Byla to pro ni cenná lekce. Jádrový energon byl velmi silný a během života se o něm a vůbec o Cybertronianech dozvěděla všechno, co se dalo.

Uběhla desetiletí během nichž si k nim našla cestu zpátky a učila se o nich a jejich domově. Spolupracovala s Autoboty a později i s Decepticony na Mezinárodním institutu meziplanetárních vztahů a světu pomáhala najít přátelskou cestu k vzájemnému soužití.

Stále milovala létání a ve volném čase se věnovala fotoletům, vyhlídkovým letům a jednu dobu dělala mentora aviatickým závodníkům.

Pár let od svého nezapomenutelného dobrodružství potkala svou životní lásku. Mužům se vyhýbala, ale s Patrickem se potkali při tak směšné náhodě, až je to dalo dohromady.

Přestavěli si dům poblíž Elstree a založili malou veselou rodinku. Vychovávali dva chlapce a sledovali je vyrůstat od plenek, přes maturanty, až do dob, kdy měli vlastní rodinky…

Nic samozřejmě nebylo jednoduché. Susan se musela probojovat mnoha obtížemi, překonat nelehké překážky a učinit obtížná rozhodnutí. Její zdravotní stav jí v tom také příliš nepomáhal, zvlášť v pozdějších letech.

Nikdy nepřestávala myslet na přátele a nikdy nepřestala doufat v Zeerův návrat. Téměř neustále myslela na Dynama a sledovala jeho cestu ve své fantazii. Jak cestují s Jiranterix po planetách, asteroidech a vesmírných stanicích… až nakonec končí u Galaktického soudu, kde ho odsoudí k trestu smrti.

Častokrát se jí zdálo, že ji navštívil jeho duch a jednou, když byla ve svém domě sama, přísahala by, že za sebou slyší těžké kroky podobné jeho. Nikoho však nezahlédla.

Když už minula sedmdesátá léta jejího života a ona dožívala v malém domku na venkově, její naděje pozvolna vyhasínala.

Jednoho letního večera si na chvilinku klímla. Probudilo ji přibližně jedenáctileté děvče a oznámilo jí, že přišla návštěva.

. . .

Susanin domov našel Zeero s obtížemi. Nacházel se daleko od měst, skoro až v divočině. Budova byla ale udržovaná a zahrada pečlivě upravená.

Z kosmoportu na Floridě cestoval letadlem do Londýna. Odtud vyjel vlakem do Severního Yorkshiru. Z malého městečka pak vyrazil pěšky dlouhým údolím do pozvolného zalesněného svahu.

Už se smrákalo, když došel na konec cesty, kde na něj čekala nízká zahradní branka. Prošel jí a kamenitou cestičkou vyšel mírný kopec k hlavním dveřím domku.

Zrovna se chystal zazvonit, když se ve dveřích objevila dívka. Oba se zarazili. Děvče bylo zmatené, kdo to k nim tak pozdě přichází a Zeero se nemohl vzpamatovat z toho, kdo před ním stojí.