12. A přece se točí!

95 18 156
                                    

Krásného Apríla přeji! Právě jste nalezli část, která opravdu patří do tohoto příběhu. Dneškem však započala hra na detektivy, takže kdo si chce užít zábavu listování říběhy (a získat navíc pěknou cenu), mrkněte na zeď profilu. Příjemné čtení a na konci této části na vás čeká ještě menší překvápko. :3

---

Původně Boris považoval budovu za královskou pevnost, ovšem krátce po vstupu musel svůj prvotní závěr přehodnotit. Zde nešlo o středověk, ale o dalekou budoucnost! Vnitřek domu působil moderním, čistým a elegantním dojmem, dokonce i ten výtah byl tak futuristický, až mu z toho šla hlava kolem. Boris se jen modlil, aby s nimi ta kabina nakonec nezačala mluvit. Nebo jim snad vyhrožovat.

„Vítejte," pozdravila je od otevřených dveří Rebeka. Stála přitom na hoverboardu, který v Borisových očích představoval nestandardní a poněkud snobský způsob dopravy. Vůbec nechápal, co na tom lidé vidí. Vždyť šlo jen o plošinu na dvou kolečkách, to by si mohl smontovat za pár minut, tedy kdyby chtěl, že ano. A to on samozřejmě nechtěl. Naopak Žofka, ta byla hoverboardy přímo fascinovaná. Moc se jí líbily, ale za to mohla hlavně barevná blikající světélka spojená s „vrum, vrum" zvukem, který zařízení vydávalo, když se dalo do pohybu. Boris vytušil, že i přidělanou baterku na autíčku na setrvačník by milovala podobným způsobem.

„Pojďte dovnitř," pobídla je Rebeka a bez potíží se rozjela hlouběji do bytu. Na hoverboardu se pohybovala s opravdovou lehkostí, ale Boris věděl, že kdyby se na to se svým smyslem pro rovnováhu zkusil postavit on, tak by jistě místo rekordů lámal akorát tak kosti. Své i jiných.

„A kdo všechno tu bydlí?" zeptal se, když si v předsíni všiml plně vybaveného botníku a zdi plné věšáků s oblečením.

„Jen já a rodiče," zazněla strohá odpověď.

„Páni," vydechla Žofka obdivně, když za nimi v ponožkách capkala moderně zařízenou (čtěme bílou a prázdnou) kuchyní s jídelním stolem. „Tady je to ohromný! A... hele, Luosi," řekla a namířila medvídka k lednici. „Sem by se vešlo hóóódně pizzy."

„Proč zrovna pizzy?" zeptala se jí Rebeka, když s „vrum, vrum" zvukem projela kuchyní a zamířila ke svému pokoji.

„Tu mají rádi želvy ninja," vysvětlila Žofka. „Je to jídlo šampiónů! A taky polívka. Máte tady polívku? A z čeho ji jíte? Z Ešuda?"

„Proč bychom měli..." zaváhala Rebeka, ale to už se do toho vložil Boris.

„Omluv tady Žofku, zdá se, že ani po takové době ještě stále nevíme rozdíl mezi kovovou nádobou a emzákem, že je to tak?" zasmál se, zatímco ona s jistým „pche" odběhla za Rebekou.

„Páni, tady je to snad ještě větší než v kuchyni!" zhodnotila to Žofka, když se rozhlédla po místnosti. „A všude je uklizeno," dodala a přeběhla k nyní již opuštěnému hoverboardu, který začala zvědavě zkoumat. „Ty ráda uklízíš? Protože mě to vůbec nebaví."

„To mě taky ne," odpověděla Rebeka od pracovního stolu a zapnula počítač. Jeho tichý chod, zářivá LED světla a dva monitory na stole přesvědčily Borise o tom, že zdejší technická stránka je opravdu na jiné úrovni než to, co znal z domova. „Chodí nám sem uklízečka, byl by průšvih, kdyby to tu nevypadalo hezky."

„A je paní uklízečka tady? A máma s tátou?" zeptala se jí Žofka, zatímco do hoverboardu opatrně žďuchala prstíkem, jako by to byl sedící králík, kterého chce tímto činem postrčit k výkonu.

Duchové a domácí úkol ✅Where stories live. Discover now