6. Nemesis a návštěvník

114 19 187
                                    

Další den, další ráno. Když se Boris probudil, měl na hlavě své typické vrabčí hnízdo a na tváři zmučený výraz učitele, jenž během minuty slyšel deset rozdílných „a co máme dělat?" dotazů. Boris se vůbec necítil odpočatě, vlastně právě naopak. Přišlo mu, jako by právě vylezl ze sarkofágu. Vše ho bolelo a člověk by se až divil, že na něm nikde nevisel žádný obvaz jako pozůstatek dávné mumifikace. S rozespalýma očima se rozhlédl po pokoji a tehdy spatřil Žofku, jak se v šeru způsobeném ještě zataženými žaluziemi potichu převléká.

„Co to děláš?" hlesl s jistou dávkou ranní mrzutosti.

„Hmm?" zamumlala, zatímco si důležitě utahovala pásek od kalhot. „Za chvíli nás přijde vzbudit mamka, tak ji chci překvapit!"

„Jo, tak," ušklíbl se a posadil se. Musel tak udělat s velkou opatrností, protože měl hlavu blízko rámu palandy a hrozilo, že by o ní mohl při prvním zbrklém pohybu přijít.

„Tak pojď, Borku!" pobídla ho Žofka. „Přidej se k nám!"

„Ne, díky," zamumlal. „A počkej, řekla jsi k nám? Kdo jiný..."

Boris se ohlédl a spatřil, že jeho pracně vybudovaný chrám příčetnosti byl nyní v troskách. A na jeho vrcholu seděl plyšový medvídek v modrých květovaných šatičkách a s ohromným plstěným kloboučkem na hlavě.

„Luos už je připravený," vysvětlila mu s úsměvem.

„Takhle ho ale do školy vzít nemůžu!"

„Proč ne?" nechápala.

„Protože se mi budou smát?"

Ale klobouky jsou teď v módě!" protestoval Luos. „Ta paní za něj dostala čtyři hvězdičky!"

„Cože, čtyři?" podivil se Boris. „Teda... já vlastně vůbec nevím, o čem to mluvíte. A promiň, Žofi, ale takhle to nepůjde. Jak jsi vůbec na něco tak bláznivýho přišla?"

„Jenom používám mozek!" bránila se a důležitě si poklepala na spánek.

„Používat si můžeš, co chceš, ale já do školy plyšáka nenesu a tím to končí. A teď, kde jsem to jenom," zamumlal a rozhlédl se kolem. „Ten mimoň prostě bude levitovat někde vedle mě a kdyby byl nějaký problém, může mi skočit... třeba sem," řekl a vzal do ruky sluchátka. Měla za sebou již pár let, jedno nehrálo vůbec, ale stále tu bylo druhé, které sloužilo perfektně.

„Takhle budeme komunikovat," obrátil se k medvídkovi, „ale až si sem skočíš, tak to zkus udělat nějak... nějak normálně, jo? Ať z toho nemám infarkt."

Dobře, tak já jdu ven," přitakal Luos a opustil medvídka, aby mu mohl poslušně levitovat nad ramenem.

„Už je venku?" ujišťoval se Boris a Žofka přikývla.

„Fajn, fajn," vydechl s úlevou. Líbilo se mu, že ho ten mimozemšťan poslouchal na slovo a doufal, že mu tato poslušnost ještě nějakou dobu vydrží.

Po splnění ranní rutiny, která byla toho dne důležitější než kdy jindy (Boris by svým smrtícím dechem mohl skolit cokoli živého na vzdálenost několika metrů), vyrazili na cestu do školy. Žofka byla již upravená, krátké střapaté vlasy měla sčesané do dvou culíčků, které jí Boris stihl v koupelně udělat, a byť nešlo o exkluzivní práci kadeřníka, z jejího výrazu se dalo poznat, jak moc byla z jeho práce nadšená. Zatímco ona spokojeně hopsala po chodníku a její culíky skákaly společně s ní, Boris měl na tváři usazený zadumaný výraz. Sice do školy vyrazili s Žofkou společně, ale co bude dělat, až se jejich cesty rozdělí? Jak pozná, že je Luos stále s ním? A chtěl, aby s ním vůbec byl? Myšlenka na ducha, který mu celý den levituje u hlavy se mu líbila asi stejně jako ta, ve které vůbec netušil, kde se Luos nacházel. Šlo o situaci z luože pod okap a Borisovi přišlo, že zkrátka nemůže vyhrát.

Duchové a domácí úkol ✅Where stories live. Discover now