Duchové a domácí úkol ✅

1. Co skrývá učebnice matematiky?

Přílet mimozemských bytostí bývá obvykle doprovázen ohlušující ranou, která dává svému okolí jasně najevo, že dorazil někdo velice důležitý. V případě Luose se tak nestalo, avšak ne proto, že by snad tento návštěvník pozbýval na významnosti. Konec konců v celém širém vesmíru nenajdete formu života, která by něčím důležitá nebyla. Luos měl zkrátka jen jistou zvláštnost, která způsobila, že jeho přistání proběhlo hladčeji, než jak to bývá ukazováno v amerických filmech. Řadil se mezi takzvané helie, bytosti bez těla, které běžným okem nezachytíte a uchem nezaslechnete. Šlo o čisté vědomí, jež by se dalo připodobnit k zářivé kuličce. Levitujícímu orbu. Ke hvězdě. A Luosovi tak stačilo jen pomyslet na to, kam se chce dostat, a puf! Hotovo. Nemusel se starat o to, aby se na místo dopravila i milostivá kostra doplněna o nejrůznější soustavy, se kterými jsou žáci trápeni na hodinách přírodovědy, biologie a ti největší masochisté i na lekcích z anatomie.

I když byl Luos tolik odlišný od lidí, byla tu věc, která dokázala překlenout propast mezi levitujícím vědomím a bytostmi z masa a kostí. Šlo o jedno jediné slovo. Škola. Luos měl domácí úkol, na kterém závisely jeho studijní výsledky a musel jej tedy splnit na výbornou. Proto se vydal na Zemi. Na výjimečnou planetu s ještě výjimečnějším způsobem komunikace. Co se k němu doneslo, tak jen opravdu malé množství organismů využívalo litery, zkrátka písmo, a něco takového by mu tedy mělo zajistit úspěch, ovšem háček! Luos se, ostatně jako většina heliů, lidí obával. Jen představa, že by se s někým z nich měl setkat, v něm vyvolávala čirou hrůzu, avšak strach ze školního neúspěchu, byl nakonec silnější, a on tak tuto výzvu přijal. Ne, že by jí však hned po svém příchodu nelitoval.

Jen klid, klid, klid, klid, opakoval pro sebe a opatrně se rozhlédl kolem. Nacházel se v parku, místu plném zeleně, a byť se již pomalu smrákalo, lidí zde na něj bylo stále tuze moc. Už jen to, že pro splnění úkolu potřeboval nalézt a sledovat jednoho člověka, pro něj představovalo adrenalinový sport. Co teprve, kdyby jich měl na starost více! To nebyla moc pěkná představa, a tak se Luos rozhodl, že si pro tuto chvíli vystačí s tichým místem ve stínech, kde si to čekání na „svého" člověka zkrátí. O ideálním kandidátovi měl jasnou představu, Luos hledal někoho, kdo se písmu věnuje na vyšší úrovni a ideálně je úplně sám. Jenže kromě několika skateboarďáků a rodinek na pikniku nikoho dalšího neviděl.

„Naše rádio vám nyní přináší nejčerstvější zprávy z dopravy," ozvalo se z blízkého stánku s hot dogy. „Na dálnici D1 se stala nehoda, předpokládané zdržení je hodina až dvě."

„Nemohu si tě vzít, Margaret," přidal se reproduktor z něčí piknikové deky. „Jsi moje sestřenka z druhého kolene, a navíc jsi zabila Fernanda!"

Kdo je asi ten Fernando, zaváhal Lous, který se nechal vysíláním španělské telenovely pohltit natolik, až si málem nevšiml tmavovlasého mladíka sedícího na lavičce, který byl pro jeho účely zkrátka per-fekt-ní! Dotyčný zíral do svázaného štosu papírů a v jeho okolí se nacházela jen menší socha na piedestalu společně s odpadkovým košem, ve kterém to bzučelo hmyzím životem. Mladík tedy nejenže vlastnil písmo, ale také se zdál být samotářem. Zkrátka značka ideál! Luos se poprvé za celou dobu necítil v ohrožení a s jistou uvolněností mu přelétl k ramenu, aby se též mohl zadívat do těch hustě popsaných papírů, ze kterých se dotyčný snažil něco vykoukat. Nutno říci, že nadšení ho při tom pohledu přešlo takřka okamžitě.

No, sakra. To bylo jediné, na co se Luos zmohl. Kromě cizích písmen spatřil ještě cizejší znaky v podobě čísel, což považoval za podpásovku. Jakého lumena to napadlo kombinovat? Buď mám jen písmena, nebo čísla, nic mezi. Listy knihy mu tak najednou připomínaly hustou polévku plnou nejrůznějších znaků, kterým Luos ani za mák nerozuměl a tím nejhorším ze všeho byl fakt, že z toho všeho zřejmě ani ten jeho člověk nebyl moc moudrý. Čas od času si sice nějaký ten znak přepsal vedle na papír, ale poté jen mrzutě potřásl hlavou a zase vše škrtl. Podle všeho mu to nevyhovovalo. Že by to napsal zle?

Luos to v tu chvíli ještě nevěděl, ale naprostou náhodou se mu podařilo být svědkem dramatického souboje mezi studentem a aritmetikou, zákeřným nepřítelem mnoha lidí a nyní i mimozemských forem života. Tato mocná kouzelnice kombinující v sobě jak čísla, tak i písmena, dokázala zmást již nespočetné množství hlav, takže bytost z jiného koutu vesmíru pro ni nepředstavovala žádnou výzvu.

Od historického momentu v podobě prvního mimozemšťana, kterého kdy rozbrečela matematika, však nakonec muselo být upuštěno. Dusné ticho soustředění, ze kterého bylo Luosovi do pláče, nakonec přerušilo nadšené volání.

„Borkuuu!" ozval se rozradostněný hlásek a než se Luos nadál, už spatřil holčičku, jak si to k nim míří.

Další člověk? To snad ne, zděsil se. Ó, ne, ne, ne. Luos na něco takového nebyl ani trochu připravený, a tak přirozeně zpanikařil a udělal první věc, která ho napadla. Posedl nedalekou sochu. To byla další z výhod, která pramenila z toho, že neměl svou vlastní stálou schránku. Jako dočasný úkryt mu mohlo posloužit téměř cokoli.

„No, hurá!" zajásal Boris a odložil učebnici vedle sebe. „To už jdeme domů?"

„Ne," zavrtěla hlavou až jí přitom drobné culíčky poskočily ze strany na stranu. „Ještě si tu chci hrát!"

„A to jsi mi to sem musela přijít oznámit?" povzdychl si a chtěl se dát opět do studia.

„Chci si hrát, ale s tebou!" dodala a nekompromisně ho chytila za ruku.

„Co? To ne!" protestoval. „Promiň, Žofi, ale to já nemůžu. Na tohle jsem už dost veliký, víš? Běž si hrát třeba... Třeba támhle s kachničkami!" dodal a ukázal k jezírku, kde se nacházeli zástupci zmíněného ptactva. „Ty vypadají přátelsky!"

„Ale já si nechci hrát s kachničkama, ale s tebou," zažadonila a nepouštěla se ho.

„Ne, Žofi."

„Prosiiim!"

„Zkoušíš to hezky, ale ne."

„Prosiiiiiiiiiiiim!"

„Říkám, že ne a už si běž hrát," odsekl. „Za chvíli musíme domů, táta nám už dost možná začal dělat večeři, tak ať to na nás dlouho nečeká."

Žofka však nikam neodběhla a jen na něj zůstala zírat s prosebnýma očičkama.

„Co je?" zaváhal Boris, kterému se ten pohled nelíbil. „Kšá, kšá, dítko," dodal a pokusil se ji rukama odehnat, jako by šlo o neposlušného holuba. „Běž, hraj si!"

„Prosím," zopakovala stejně žadonivým hlasem. „Jenom jednu hru a půjdeme domů. Slibuju, že nebudu zlobit!" dala se do vyjednávání. „Nebudu zlobit a ty můžeš psát ty svoje nesmysly!"

„Tak nesmysly?" vyhrkl Boris, a přitom rozčileně nadskočil. „O čem to mluvíš, Žofi? Já tady tvořím hodnoty, jasné? Promyšlený skvosty v porovnání s tím, co můžeš najít na internetu. Za trest ti pak přečtu nějaký úlovky z Wattpadu, to teprve poznáš, jak geniální myslitel tvůj brácha vlastně je."

„Ale... Ale to ty pořád říkáš, že píšeš nesmysly!" bránila se.

„Jo, ale já jsem autor, já můžu!"

„Jenom jsem to po tobě opakovala!"

„A to právě nemůžeš."

„Fajn," odsekla.

„Fajn."

„Zahrajeme si teda na tu honěnou?" dodala s lišáckým úsměvem.

„Ale jenom jedno kolo," zamumlal. „Mazej, Žofi!"

Po těchto slovech se holčička s výskotem rozeběhla po trávě a Boris ji následoval. Při běhu působil těžkopádně, zdálo se, že na tuto aktivitu nebyl zvyklý a opravdu většinu času trávil buď čtením, nebo psaním. A přesně někoho takového Luos potřeboval. Bylo rozhodnuto, a tak zatímco ti dva bláznili v bezpečné vzdálenosti, Luos opustil bezpečí sochy a vklouzl do učebnice, která zůstala ležet na lavičce. Nutno dodat, že když si ji zadýchaný Boris po třech mini utkáních doběhl vyzvednout, tak rozhodně nepočítal s tím, že tam kromě čísel a písmen nalezne i nového spolubydlícího.