Duchové a domácí úkol ✅

10. Korálky příběhu

Boris byl až překvapený z toho, jak moc se mu trávení času s Luosem začínalo zamlouvat. Přestávky s ním byly vlastně docela zábavné a staly se vítanou změnou od jeho jinak docela nezáživné „seď sám v lavici a koukej do prázdna" rutiny. Konečně tu byl někdo, s kým mohl probírat nejrůznější nápady na příběhy a nemusel přitom mít obavy, že ho za ně bude někdo soudit. Zdálo se, že něčeho takového Luos ani nebyl schopný. Cokoli, co mu řekl, se setkalo jen s nehynoucí chválou, a i když se Boris v minulosti setkal s pojmem „betačtenář", jenž označoval člověka, na němž se testovaly příběhy ještě před vydáním, toto slovo se mu k Luosovi moc nehodilo. A to nejen proto, že ještě stále neuměl číst. A vlastně ani nebyl člověkem. Spíše za to mohla jeho (ne)schopnost kritizovat, která z něj dělala takové betazlatíčko. Ano, Luos byl jeho betazlatíčkem.

Tomuto heliovi se zkrátka líbilo úplně všechno, co Boris řekl či navrhl. Každá přečtená věta byla ihned hodna zbožňovaní, a to nehledě na její kvalitu. Boris si domyslel, že by u Luose úspěch slavil dokonce i s „paskvilem" v podobě jedné z prvních slohových prací, kdy se jeho nevyvedená charakteristika princezny stala na chvíli zdrojem dobré nálady celé třídy. Opravdu se jednalo o průšvih, vzhled postav zkrátka nikdy nebyl jeho parketou, ovšem když měl poblíž Luose, tak mu přišlo, že se i v této oblasti zlepšuje.

A tak si mezi sebou vyměňovali nejrůznější nápady a Boris cítil, jak se mu při vyslovení některých slov utváří v hlavě zvláštní spojení. Jeden fakt se propojil s dalším, jedna scéna dotvořila druhou a jen těžce by se od sebe oddělovaly Jako by šlo o pár korálků navlečených na šňůrce, které se s cinknutím potkaly a už se odmítaly rozdělit.

Tuto část měl Boris na psaní asi nejraději, možná proto, že zde nešlo ani tak o tvoření, ale spíše o objevování. Zkoumání možností. Boris si v hlavě promítal scény z příběhů a zjišťoval, co vše se na nich dá vyzkoušet. Svůj volný čas naplnil přemýšlením o jednotlivých korálcích a přišlo mu, že čím déle nad nimi uvažoval, tím lépe na sebe poté scény navazovaly. Propojovaly se a začínaly tvořit něco většího. Něco s přesahem. S myšlenkou. Někdo by řekl i s posláním.

Když se mluví o korálcích, tak se zdá být následující postup jasný. Navlečeme na šňůrku další kousky, další scénky, a vytvoříme jeden velký příběhový náhrdelník. Jenže omyl, takto to nefungovalo. Alespoň v Borisově případě ne. Žádné postupné navlékání, žádný jeden náhrdelník. Sice měl v hlavě námět na příběh, ale jeho jednotlivé scény byly rozházené po různých šňůrkách. Někde jich viselo jen pár, zde se kupříkladu nacházelo vše týkající se začátku, který byť neměl jasný tvar, tak Boris stále tušil, kam to všechno bude spět. Dále zde visel jeden zmatený korálek týkající se charakteru vedlejší postavy, u něhož zatím neměl ponětí, zda jej využije jako podklad pro kamaráda hrdiny, či pravou ruku záporáka. Takových osamocených nápadů měl v hlavě asi nejvíce, avšak to nebylo vše. Také se zde nacházela jedna šňůrka, která všechny ostatní snadno strčila do kapsy. Div, že pod vahou všech těch korálků nepraskla! Zde šlo o ty nejvíce promyšlené momenty, které si Boris zamiloval a neustále si je přehrával v hlavě. Tyto korálky měl ze všech nejraději, trvalo i celé měsíce, než se od nich vzdálil. Dělaly mu zkrátka radost, a to zvláště ve chvílích, kdy se celé zčistajasna rozzářily a jejich světlo, to ozařovalo i věci, které byly po celou dobu skryty v přítmí, či naprosté temnotě. Boris netušil, co to způsobovalo, ale užíval si to. Užíval si ty chvíle, kdy se třeba po tisícerém přehrání určité scény znenadání objeví toto světlo, které dá věci do souvislostí. Které příběh navede tím správným směrem. A čím více jednotlivých korálků, scén a informací měl, tím více světla se mu z nich dostávalo a celý příběh se stával jasnějším, zřetelnějším a propojenějším. V jeho hlavě tak vznikal vzácný šperk. Klenot, který mohl stvořit jen on.