Duchové a domácí úkol ✅

2. Posednutý reproduktor

  „Tak jsme doma!" zvolal Boris mezi dveřmi. „Nebo... v pekle?" dodal spíše pro sebe a zacpal si nos, do kterého ho po příchodu stihl udeřit zápach spáleniny. „Mami, to už zase vaříš?"

„Nebuď drzý!" ozvalo se z kuchyně.

„Beru to jakože jo," ušklíbl se a pověsil si bundu na háček.

„Ty tousty se vymkly kontrole!" pokračovala maminka přísným, přesto trochu zoufalým hlasem.

„Pomůžu ti, mami!" zavolala Žofka pohotově a užuž se za ní chtěla rozeběhnout, ale Boris ji zastavil.

„Ruce," pobídl ji a pokynul hlavou ke koupelně.

„No, jooo," zamumlala a poté si v rychlosti opláchla dlaně pod proudem vody. Ani si je pořádně nestihla utřít do ručníku a už pádila do kuchyně, ze které se v mezičase začal linout lehký kouř.

Boris věděl, že experimenty jejich maminky nesměly být brány na lehkou váhu, a proto se rozhodl stáhnout do ústraní. Obvykle to byl jejich táta, který díky práci z domova mohl vládnout i kuchyni, ale dnes byl zřejmě povolán do kanceláře, čehož se jejich maminka rozhodla využít, odhodlaná ukázat světu, co vše se stihla naučit.

A tak zatímco si Žofka hrála na dobrovolnou hasičku, Boris zaplul do jejich pokojíku, kde se hodlal věnovat tomu, co ho baví. A mezi to se matematika rozhodně neřadila. Jakmile tedy dorazil do pokoje, bez zaváhání odhodil učebnici na svůj pracovní stůl, kde se to jen hemžilo počmáranými papíry, rozházenými tužkami a papírky od bonbónů.

„Tak fajn, jde se na věc," pousmál se a prokřupl si prsty.

Boris působil velice odhodlaně, jako by šlo o válečníka, který se chystá zasadit finální úder svému protivníkovi a opravdu! Přítomnost oné bojovné nálady byla rozhodně na místě. Pokud Boris předtím prohrával souboj s aritmetikou, pak tvorba příběhu, to byla vyšší dívčí. Již nějaký čas nenapsal ani čárku, což bylo samo o sobě dosti frustrující, avšak nyní se to mohlo změnit. Boris rychle pochopil, že lepší příležitost než během improvizovaného požárního cvičení, se mu jen tak nedostane.

A tak usedl k počítači a instinktivně se natáhl po hrnku, ve kterém měl připravený čaj. Kromě bonbónů to byl právě tento nápoj, který ho dokázal tak nějak správně „nastartovat" a vyburcovat k výkonu. Jenže šlo o čajík z rána, který byl nyní úplně ledový. Nepěkná věc, ale vzhledem k tomu, že do kuchyně v tuto chvíli nemohl, rozhodl se, že to přežije s tím, co má. Zlehka si tedy usrkl studené tekutiny, ušklíbl se a hrneček opět odložil. Boris věřil, že mu právě čaj dokáže přinést dostatečné množství inspirace, aby svého hrdinu udržel na orbitě planety Země ještě o něco déle. Ivan Ivanovič se totiž nacházel na vesmírné stanici a nyní byl v maléru. Jistě, na začátku to vypadalo velice dobře. Hlubokému vesmíru vládl klid a mír, jenže poté se pod nohama Ivana ozvala ohromná rána a...

Neuvěřitelné! Boris nevěděl, jak se to stalo, ale stačilo mu přečíst si pár vět ze začátku a byl zpátky. Zpátky ve svém světě! A zatímco on s vyplazeným jazykem spřádal plány, jak vše vyřešit bez větších obětí, jeho mimozemský návštěvník se odhodlal opustit učebnici a dal se do šmejdění.

Luos zaregistroval, že kromě Borisova pracovního stolu se naproti nacházel neméně zabordelařený stolek Žofky, který byl však kromě pomalovaných papírů pokryt také stavebnicí a několika plyšáky. Dále tu byla palanda, skříň na oblečení a nechyběly poličky s knihami všeho druhu, které zakrývaly značnou část stěny. Luos se zaujetím přelétl k publikacím, které se dotýkaly nejrůznějších témat od elfů a draků až po záhady lidského těla. Byla to vskutku impozantní sbírka a když se na ni Luos dostatečně vynadíval, tak opět nabral odvahy a přelétl zpět k Borisovi, aby mohl lépe sledovat samotný proces onoho tajemného psaní. Samozřejmě, že od něj udržoval uctivou vzdálenost, přeci jen šlo o člověka a ta schránka masa, kostí a jiných fujky věcí, ta Luose stále děsila. Strach byl však doplněn i o jistou fascinaci, které se mu z pozorování Borisova počínání dostávalo plnými doušky. Vždyť to byla právě tato schránka, která lidem to psaní umožňovala! Borisovy prsty tančily po klávesách, slova na monitoru přibývala a on přitom vypadal velice soustředěně. Luos si všiml, že některé klávesy byly stisknuty častěji než jiné, ovšem jakmile začal Boris mačkat jednu konkrétní s nápisem „delete", tak i někdo neznalý jako on poznal, že jde do tuhého. Atmosféra pokoje se najednou úplně změnila a frenetické psaní pomalu ustupovalo rozezlenému mazání. Od počítače se tak brzy ozývaly mrzuté povzdychy v nejrůznějších podobách.