Duchové a domácí úkol ✅

11. Dobýváme se do hradu

„No, a tohle je všechno, co se mi k tomu tvému úkolu povedlo vyhrabat," zakončil Boris svůj výklad od poznámek, které je vzaly na túru literaturou táhnoucí se napříč mnoha stoletími. Zatímco se snažil nevynechat nic důležitého, tak Žofka seděla u svého stolku a něco si tam kreslila. Zřejmě je však jedním uchem stále poslouchala, protože se hned několikrát stalo, že do Borisova projevu skočila s tichým „páni" nebo „hmm, to je vážně zajímavý" hodnocením. Zdála se být spokojená, podobně jako Luos, který tomu všemu zkrátka nedokázal uvěřit. Vážně to zvládl. Má to. Sehnal všechny materiály. Je hotovo! Borisova slova v něm ještě stále rezonovala a on se samým štěstím točil dokolečka jako mimozemská káča. K jeho jednoduchému tvaru kuličky přibyly ještě dvě zářivé ruce svírající neméně zářivý bloček, který si sám vytvořil.

„Luosi?" oslovila ho Žofka s jistou zvědavostí. „Vypadáš vážně srandovně! K čemu máš ten notýsek?"

Luos na její otázku zareagoval tím, že nechal bloček i s rukama zmizet a vlétl do medvídka, odkud jí podal hlášení.

„To jsem si vytvořil, abych lépe zapadl!" prohlásil hrdě. „Jsem jako pan spisovatel!"

„Věř mi, že něco takového bude chtít víc než ruce a notes, Brumlo," pousmál se Boris. „Ale dobrý nápad, jen dělej dětské krůčky. Ovšem ještě bych tak nejásal. Možná, že máme hotovo, ale neříkal jsi taky něco o tom, že u podobně zpracovaných úkolů dostane tu nejlepší známku jenom jeden z nich?"

„To ano," přitakal Luos. „Ten, který má největší přínos."

„Tak to bychom měli zjistit, s čím se vytasí ten druhý, ne?" pokračoval Boris již od počítače, do kterého něco zadával. „Byla by škoda, kdyby všechna naše práce nakonec přišla vniveč."

„Ale jak to chceš udělat?" zaváhal Luos.

„Budeme agenti!" navrhla Žofka. „Vplížíme se tam, a když narazíme na nepřítele, tak bang!" řekla, a přitom spojila prsty do zbraně, za kterou by se nemusel stydět ani James Bond.

„Bang?" zopakoval po ní Luos zděšeně. „Vy chcete někomu ublížit?!"

„Žádný bang nebude, jen klid," pousmál se Boris od klávesnice. „Jenom jsem Rebece napsal, jestli nám nechtějí předvést, co mají, to je celý. Jasně, je dost pravděpodobný, že nám ani neodpoví, ale za pokus..."

Boris najednou ztichl a zůstal zaraženě hledět na obrazovku.

„Co tam je?" zeptala se ho Žofka. „Tak co tam je? Borku! Povídej!"

„Ona," polkl. „Ona odpověděla."

„Tak ODPOVĚDĚLA?" vypískla a div mu přitom neskočila na záda. „Odpověděla, a to mi říkáš až teeeeď?"

„Jenže tady nejde jenom o to, že odpověděla, ale," zamumlal s jistou panikou v očích, „ona nás pozvala k sobě!"

„Vážně? Jo! A půjdeme? Půjdeme?!"

Žofce se zřejmě tato situace nijak neprotivila, vlastně se zdálo, že ji dokonce i vítá. Sama byla zvaná na mnoho návštěv, narozeninových oslav i přespávaček, takže něco takového pro ni nebylo novinkou, ovšem Boris... Tomu to všechno přišlo nepředstavitelné. Sám na návštěvě nebyl již setsakramentsky dlouho, naposledy se stavil u spolužáka před mnoha lety, a to ještě jako docela malý klučík, kdy si potřeboval od někoho půjčit sešity, aby mohl dohnat učivo, a to zejména angličtiny, která mu v té době dělala ohromné problémy. Nynější Boris tak přirozeně vůbec netušil, co se má dělat v případě situace „no sešit involved".