Duchové a domácí úkol ✅

11. Dobýváme se do hradu

„Prosím, pojďme," zažadonila Žofka a zlehka ho zatahala za rukáv. „Pojďme, bude legraceee!"

„No, asi máme každý trochu jinou představu o tom, co je to legrace," odfrkl.

Boris rozhodně neměl v plánu vydat se do té pomyslné jámy lvové, to už by raději instaloval antivirový program do bludiště plného kouzelných zrcadel, jenže když se k Žofce přidal i jeden velice přesvědčivý medvídek, jehož argumenty, čas od času přerušované nastavenou „brum, brum" frází, by dokázaly pohnout i horou, tak Boris nakonec vážně povolil. Stáhl jejich práci na flashdisk, který vzal s sebou, a byli připraveni vyrazit.

Boris si chtěl dát do ucha sluchátko, aby mohl Luose lépe slyšet, ale ten se rozhodl, že si raději zaleze do medvídka, kterého Žofka brala s sebou. Boris se přitom musel pousmát. Nemohlo mu uniknout, že se během posledních pár dní ti dva vážně hodně sblížili. Žofka ho v jeho plyšákoidní schránce každý večer tahala do postýlky, kde poté Luosovi vyprávěla o všem možném i nemožném. O knížkách, filmech, seriálech, rozebírala s ním školu, vyptávala se ho na domov... A Boris pokaždé předstíral, že spí. Že je neslyší. Že o nich neví. Jenže to bylo chvílemi opravdu velice těžké. I přestože se Žofka snažila šeptat, jejich chichotání bylo v tichém pokoji stále jasné a zřetelné. A moc a moc příjemné.

„Kampak se to ženete?" zasmál se táta, když viděl, jak se v předsíni připravují na cestu.

„Za spolužačkou," mávl nad tím dotazem Boris rukou a poté podal Žofce její bundu. Vůbec mu nepřišlo, že by řekl něco podivného, jenže ejhle! Opak byl pravdou.

„Hmm, tak spolužačkou, jo?" pousmál se táta, který se toho chytil stejně jako Žofka na prakticky jakékoli jídlo. „A ví o tom maminka?"

„Proč by..." Boris nejprve netušil, kam tím táta mířil, ale když viděl jeho potutelný úsměv, tak v něm hrklo. „Ale ne, takhle to není! Ať už myslíš na cokoli, tak na to honem rychle zapomeň, jasné?"

„No, co vidím, tak po dlouhé době vyrážíš do společnosti. Za dívkou," pokrčil rameny a poté ukázal na Žofku. „A ještě k tomu v doprovodu sestřičky, která je účinným magnetem na seznamování. Copak, Žofi, chystáš se tady Borkovi dělat wingmana?"

„A co je to wingman?" zaváhala.

„Tati, prosím," zamumlal Boris ztrápeně.

„Tak co je to ten wingman?" pokračovala ve vyzvídání.

„Parťák," vysvětlil táta. „Parťák, co pomáhá v lásce."

„Ooo," vydechla s obdivem. „Můžu být tvůj wingman, Borku? Tak můžu? MŮŽU?!"

„Vidíš, co děláš?" povzdychl si. „A tohle teď budu poslouchat. Přitom tam jdeme čistě ze studijních důvodů!"

„Jistě, jistě, studijních," přitakal, ale nezdálo se, že by mu to věřil. „Zkus to takhle vysvětlit mamince, až se vrátí."

„Ale no, tak!" protestoval. „Tohle není fér. Do čeho jsem se to zase uvrtal," dodal s dalším hlubokým povzdychem.

Boris věděl, že tátovo pošťuchování bylo mnohem mírnější v porovnání s tím, čeho byla schopná právě maminka. V předsíni zažil jen pouhou ochutnávačku, to až u večeře přijde křížový výslech. A na ten se musel řádně připravit. Boris se tedy rozhodl, že Žofce sdělí několik svých mouder, díky nimž by se snad měli oba dožít dalšího dne.

„U Rebeky budu mluvit jenom já, jasný?" řekl, zatímco jí na ulici upravoval bundu, kterou si v té rychlosti oblékla nakřivo. „A kdyby se pak doma ptali, tak se vůbec nic zajímavého nestalo a jen jsme pomáhali s domácím úkolem."